ZPĚVEC.

ZPĚVEC. [Květy 1835.]
Bledá Luna smutně hledí v posvátné na skále rumy, Dlouhé, rozložené stíny oudolí zakrývají; Kde v ozvěně zaznívaly vážených minstrelů dumy, V opuštěných kobkách větry tichou nocí vzdychají. 83 O samotě zpěvec bloudí, oko zírá v pustou chmuru, Nebudí se v srdci píseň, ani v harfě nápěvy; Jakož zříceniny dolů, tak on smutně hledí vzhůru, V cituplném srdci jeho zpurné se tají hněvy. Spěchá dále bystrým krokem, jakby světu chtěl ujíti, Touhoplně v oblak zírá, jakby tam vlast hledal svou. Jakáž ale vede cesta ven, z chladného živobytí? Kdo z té zatemnělé hloubky najde hvězdu hledanou? Hle, tu s objasněné výše zpěvci kynou zříceniny, Kročí blíž, a spatře rumy, slzami se posívá; Vzdychá želem překonaný: „Ach, zde otců našich viny, Zde i vnadné jejich ctnosti jedna země zakrývá!“ Zdaž„Zdaž památky předků slavných na věky se pochovaly? Žádný obraz, žádná socha vnukům víc jich nepodá? – Proč nám jenom zříceniny slávy svojí zanechali, O prvním, snad zlatém věku, žádný pověst nám nedá!“ „Jakož v dole mrtvé těla reků padlých zpráchnivěly, Takž i po náhrobcích jejich slávy květy uvadly, 84 A ty činy, jenž na nebi českém se co slunce skvěly, V zapomenutí svým věkem, snad již navždy zapadly.“ „Což v té naší české vlasti žádný zpěvec víc nežije, Mocným zvukem by zavzněly struny harfy svěcené? By zas k slávě procitnulo, co ta hrobová noc kryje, V zpěvu by rozkvětly věnce, slavným otcům pletené!“ „Lkejte řeky! – Lesy české, oplakávejte ty časy, Kde Lumírů libé zpěvy krajem českým znívaly! Ony doby více nejsou; – dávno zašly zpěvců hlasy, V hrobě oněměly ústa, jenž tak krásně zpívaly.“ Jenom Luna na obloze slyší zpěvce smutné vzdechy, Dřímající harfu jeho září jasnou osvítí; A on jme zvučnou milenku, by poskytnula útěchy, By mu soucitně zavzněla, co srdce jeho cítí.