ZPĚVEC.
[Květy 1835.]
Bledá Luna smutně hledí v posvátné na skále rumy,
Dlouhé, rozložené stíny oudolí zakrývají;
Kde v ozvěně zaznívaly vážených minstrelů dumy,
V opuštěných kobkách větry tichou nocí vzdychají.
83
O samotě zpěvec bloudí, oko zírá v pustou chmuru,
Nebudí se v srdci píseň, ani v harfě nápěvy;
Jakož zříceniny dolů, tak on smutně hledí vzhůru,
V cituplném srdci jeho zpurné se tají hněvy.
Spěchá dále bystrým krokem, jakby světu chtěl ujíti,
Touhoplně v oblak zírá, jakby tam vlast hledal svou.
Jakáž ale vede cesta ven, z chladného živobytí?
Kdo z té zatemnělé hloubky najde hvězdu hledanou?
Hle, tu s objasněné výše zpěvci kynou zříceniny,
Kročí blíž, a spatře rumy, slzami se posívá;
Vzdychá želem překonaný: „Ach, zde otců našich viny,
Zde i vnadné jejich ctnosti jedna země zakrývá!“
Zdaž„Zdaž památky předků slavných na věky se pochovaly?
Žádný obraz, žádná socha vnukům víc jich nepodá? –
Proč nám jenom zříceniny slávy svojí zanechali,
O prvním, snad zlatém věku, žádný pověst nám nedá!“
„Jakož v dole mrtvé těla reků padlých zpráchnivěly,
Takž i po náhrobcích jejich slávy květy uvadly,
84
A ty činy, jenž na nebi českém se co slunce skvěly,
V zapomenutí svým věkem, snad již navždy zapadly.“
„Což v té naší české vlasti žádný zpěvec víc nežije,
Mocným zvukem by zavzněly struny harfy svěcené?
By zas k slávě procitnulo, co ta hrobová noc kryje,
V zpěvu by rozkvětly věnce, slavným otcům pletené!“
„Lkejte řeky! – Lesy české, oplakávejte ty časy,
Kde Lumírů libé zpěvy krajem českým znívaly!
Ony doby více nejsou; – dávno zašly zpěvců hlasy,
V hrobě oněměly ústa, jenž tak krásně zpívaly.“
Jenom Luna na obloze slyší zpěvce smutné vzdechy,
Dřímající harfu jeho září jasnou osvítí;
A on jme zvučnou milenku, by poskytnula útěchy,
By mu soucitně zavzněla, co srdce jeho cítí.