POSLEDNÍ SLAVÍK.

POSLEDNÍ SLAVÍK. [Květy 1844.]
V tmu věčnou skryl se slunce vzhled, Zář hvězdná poslední se chvěla; I luna skončila svůj let, Po luzích vešken zvadnul květ A temnem v propast země spěla. 134 V noc poslední se halil den, Vše utonula žití zřídla; Z svých břehů moře stoupí ven – Nad hrobem země žádný sen – Smrt rozkládá svá pustá křídla! Jen jeden slavík – poslední Z operutěnců po všem lese, Své vzhledy žalné – toužební I hlas rozsílá prosební; Však hrozí smrt, kam let ho nese. Až usedne pak zemdlený Na pokraj hrobu nekrytého; Tam v spánek věčný, bezsenný Kles’ jinoch neoželený Bez pláče – vzdechu soucitného. Zsinalý mrtvol slavík zřev, Na známou tvář se žalně díval; – Toť on, z úst jehož plynul zpěv, V němž lidstva tíseň – blaho, hněv Ohlasem živým se ozýval. Aj, z dávných dob ho slavík znal! Často se básník procházeje Po lesích, tajemný svůj žal Soumračným stínům zjevoval, Neb mlče blouznil – v houšť se kreje. 135 On světu žil; – jej neznal svět! Osiřeléť on Musy robě, Poslední z kmene lidstva květ Uvadnuv v zem se vrátil zpět; Spí v otevřeném – zpustlém hrobě. Jen poslední jej opěje Slavík, v poslední písni těsné; Úmrtní vítr pověje, Slavík se žalem zachvěje A mrtev ve hrob mládce klesne!