NÁMĚSÍČNÍK.

NÁMĚSÍČNÍK. [Květy 1835.]
U okna jinoch bdě sedí A smutně v tmavou noc hledí, I z hloubky zemské k nebesům pozírá, Kde v chmuře hvězda za hvězdou umírá. – Povzdechne jinoch nocí temnou: „Opuštěný zde prodlívám; Však touha vábí mne jinam; Ach, kdož tam půjde se mnou?“ I skví se v husté noční mlze Na tváři jeho jasná slze; On v hoři spěchá k lůžku tichému A v náruč klesne spánku těžkému. Hle, na obloze potrhne se mrak Mdlý, světlem pobluzuje Luny zrak, Bolestně stíhá snící v tichu zem Pokrytou neprozračným závojem; Tam nad hor temenami spočívá A doly vůkol stříbrem posívá. Pozdvihne jinoch oči své A srdce vře mu citlivé. „– Co žádáš, nevěsto bledá? Proč pohled tvůj mi spát nedá? Proč každonočně na mne vždy se díváš A city neznané v mé srdce vlíváš? 64 Proč zesmutnělé oko tvé Vždy na mne míří blesky své?“ A zpět když klesl v lůžka klín, Hle, Luna kročí oknem v síň; Po stěnách skví se jasný hled Co stříbrný na jilmě květ; A jak jinoch oči odkrývá, Luna milencem ho nazývá, „– Můj vyvolenče, pojď, Na jasnou střechu ven mne doprovoď, Bez stínu zář kde plane má, V svobodné výši budu tvá!“ – A tam nad zemí ztemnělou Milenku jinoch líbá svou; A každonočně nevěsta mu kyne, Milence k srdci vine, Ač srdce její chladné jen A plamen žádný v bledé tváři, Přec vzhlídnouti se v její záři – Jak blahý, tichonoční sen! Kdy však se zásvit její tratí, I jinoch se na své lůžko vrátí. Však, jednou – milenka mu kyne, On po zdi vzhůru k ní se vine. An bouře černá, strašlivá Tvář milenčinu zakrývá; 65 Jen blesků oheň roznicuje svět, Však Luny milostný se neskví hled. On marně vzdychá, marně k obejmutí Rozstírá ruce – kruté procitnutí! – Zasmutněn kráčeje zpět, chybí stop – A v hloubku klesne, v tmavonoční hrob.