ZLOMKY BÁSNĚ „ČERNÁ RŮŽE“.

Karel Sabina

ZLOMKY BÁSNĚ „ČERNÁ RŮŽE“. Předzpěv. [Lumír 1863.]
Tobě, kdož jak osamělý strom na šíré zeměpoušti Zůstaven života bouřím k síle zápasem dozráváš: Tobě, kdož ve zříceninách aneb v stínu šerých houští Světa vzdálen, svěžím duchem věčné pravdy vyhledáváš, Pravdy věkem pochované, od otroků zašlapané, Od školáků upírané, od slabochů nepoznané: Tobě, kdož svůj hlas nemísíš do Satrapů hlučných sborů, Plané chvály nevážíš si, vrahův nehrozíš se zlosti, Aniž klamán skořapinou oněch velebuješ ctnosti, Štěstěna jimž uhlazenou žití dráhu uchystala, Jenž na růžích vychováni nepoznali tuhých sporů, K nimž ukován, komu máti trním jen kolébku stlala: Tobě, neohrožený kdož stoje světla u otvoru Lásky znamením nasloucháš a svobody prapor skvělý Vznášeje, se nepoddáváš soběckému povrheli, 223 Jenž si svých jen měšců hledí a v pohodlí slunce záře Sbírá, aby osvětlením své jen ozdobil oltáře: Tobě, povahy kdož stroje mužně před světem odkrýváš, Sítě, jež tmy pěstounové světlu kladou, kdož podrýváš: I též Tobě, od matčiných úst kdož záhy odtržen Prvním dnem bez viny vyhnán z dětského milosti ráje, Bez ukolébavky prosnils trudný mladistvý svůj den, Hořké mléko nenávisti z cizích, chladných prsou ssaje: Vám věnuji tuto píseň, jižto noc mi pošeptala U zjiskření tichých hvězd a u haluzí zašumění, Luna z chladného když lůžka vzdálených pohoří vstala, Nivám, potokům i hájům tajné tisknouc políbení. – Neníť veselá to píseň, trudné mysli k vyjasnění; Nevelebí toho, jenž se na kobercích povaluje, Ani ty, jež zaslepený svět pro nicost oslavuje; Ale na ony vzpomíná, jenž jsou ubiti na kříži, Neb jichž žalné bědování tuhou proniká kdes mříží. Komuž milejší Sirény svůdné, milostné jsou zpěvy, Kdož ukolébavky hledá k pokojnému podřímání, Odstup! Nenavnadíť mysl pygmejskou Titanův hněvy, Aniž v mírné ukolébá sny ji harfy zahřímání, Jejíž struny žaloby jsou – na nebe zatloukající, By své brány otevřelo, blesků svých vyslalo hrůzy Na budovy lží slavené a na hlavy podlé luzy, 224 Jež se mezi svět a boha staví, aby pravdy světla Nepronikla srdcí klenby, zem by k svobodě nevzkvétla! * * * Vypravuje se, že mnohý, jenž na hrstce hynul slámy, Zapomenut od svých, cizím tráviv dni jen k pohoršení, Štván a hnán od místa k místu, v zoufalém přec zanícení V skrytých hlubinách své duše myšlenkové stavěl chrámy Budoucnosti. Bídný psanec, střeže pravdy lampu věčnou Ducha zářemi pronikal dobu zatmělou, nevděčnou, Doufaje v čas nový, skvělý, v jiné, svěží pokolení, Kde nebude lží a model, zotročilci proslavených, Srdce na jiskrách kde kovu k zločinům se nerozpálí, Proroků hlas nepravých kde, tupou luzou velebených, Celá staletí o světlo nebes klamem neošálí, Láska k vlasti kde nebude pláštěm podlých špekulantů, Pravda – výsadou neplodných, zchřadlých školských mudrlantů. * * * Kdes blouznivče, jehož prsa žhoucí naděje ta sžírá? Kdes, jehož hled roztoužený se do nedozírné dálky – Přelétna potoky krve, hrůzozjevy kruté války, Dědin plameny i moře slzí – nadějně upírá? 225 Těš se, těš se, orle myslí, nad budoucností nezoufej! Vzejde slunce nad Sionem! – Jenom pro sebe nedoufej, Že by, ústa tvá-li prahnou, bratr tobě vody podal, Že by veliké tvé srdce nenávisti had neshlodal, Že upír, jenž křídlem v spánek důvěřivý tě uvlaje, Z obnažených prsou tobě života krev nevyssaje! Jako veleprorok lásky neměl kam položit hlavu, Takž i ty bez spočinutí, osamělý v lidstva davu, Životem nes kříž, jejž doba tobě vloží na ramena, By pod jeho tíží klesla duše štvána, utrápena. Perutě ti vyrvou, jimiž duch se vznášel nad sprosťáky, Lžemi uvraždí tvé jméno, tělo spíchají bodáky, A školomet, jenž moudrostí patentem se ubezpečí, Na krvavé účastní se, vraždné proti tobě seči. Marné tvé bude volání, že svobodno myslit duchu, S vlky vyj, neb aspoň šetřiž obecného blbův ruchu. Mysli pro sebe a mlč, by se to panstvo nelekalo Slov tvých, ježto slávou sebe, národ písmenou uspalo. Což ti platno, že tvá mysl skvělou lásky perlou byla, Když se před modlami hlupci zbožněnými neklonila? Protivils se fariseům a nesbírals cestou zlato, Chud jsi, v chudobě odvážliv; klatbu měj odpůrcův za to. Kdybys bohat byl, tuť věru leskem bys oslepil soudce, Divili by se a přáli podivínské tvé by choutce, 226 Štěstí by tě provázelo, s ním pak hejno apoštolů Oslavu tvou hlásajících; s pány bys zasedal k stolu; Mnozí hleděli by k tobě vzácnému co ku přízraku, I ta závist by své blesky v dálném ukrývala mraku. Ale chud jsi! tuť co helot terčem buď štěstěncům šípů, Hloupých hany a padouchů uvražďujícího vtipu. Snad až tvé uchladlé tělo hluboko dost pochovají, Odváží se kterýs přítel, jenž svůj soucit v ňádrech tají, By to jiní neuzřeli, v tiché tmavé noční době – Oželit tvé marné snahy, – povzdechnouti na tvém hrobě! Snad, kdo živého tě bodal, trním dráhu ti posázel, Kamením i blátem hany po stěsněném chodci házel, Ustrne se nad mrtvolou, hrob tvůj ozdobí pomníkem, By objevil vřelý soucit s umořeným mučedníkem; Na pomníku první chvalná o tobě se zmíní slova: „Boží bojovník udatný pod kamenem tím se chová, Duše v milost boží dána, tělo rozpadlo se v prášek, Kdož se při něm pozastavíš, pomodli se otčenášek!“ * * * Stojí lípa na výsluní, hojné šepce světu zvěsti, Že se blíží ono jaro, v němž i lásce bude kvésti, Že se blíží čas, kde národ, myšlenkou mdlou zotročilý, Přizná se ku pravdě boží, svěží stane se a čilý! Pokud ale světla záře nejzazší chýž neproniknou, Pokud svobody a pravdy jasnu oči neuvyknou, 227 Pokud láska nepovznese hesla svá co prapor svatý, Pokud zástup opozdilců podlí v tmách soběctvím jatý: Potud ten, kdož v papírovém věku o zlatém již bájí, Práhnoucí po blahu duši poesií nechť napájí. S zlatou říší v světě vidin uvítá jej anděl míru, Mysli jeho sílu vdechne, srdci naděj, lásku, víru! Vzletem zápalu odkryje před ním pravdy, krásy zřídla A v posvátné uvede jej věčného blaženství sídla. – Slyš, čarovné jezero se k zvukům rajským rozvlňuje, Obrazy nevídanými prostora se naplňuje. Bezkonečné světů světy a vše, co v jich kruhu žije, Nebezvěstná proniká již jasná, božská harmonie! Nechť ti všední kramář spílá blouznivců a vytrženců, Požívej blahosti chvíle v kruhu světla zasvěcenců, Okamžikem jediným kdež v nebe ti nahlédnout přáno, Všecko protivenství země v tobě bude překonáno: Na lva božího sesílíš, na skvělého Ariela, Jehož oslněný krunýř nepronikne vrahův střela! Sni jen dále! sny nadějné jedním jitrem přec dozrájí, Jednou zoří lední kůra lidských osudů roztájí; Jedním sluncem osvětlený svět se celý rozesměje, Jedna vichřice i mraky nad národy odevěje! Národ pak, jenž poslední své nepromarnil ještě síly, Znovu pozdvihne své čelo a zmuží se jednou chvílí. * * * Nastane i tobě jitro, chrabrý druhdy lide český, Jejž zasáhly nejkrutější závisti a hany blesky! 228 Za hříchy svých drahných vládců, za nevěru zrádných synů, Za koukolu, jenž se rozsel po tvých rolích, těžkou vinu Utrpěl’s, co trpět možná lidu na kříž ubitému, S praporem strhaným podav osudu se nezvratnému. Sám nad sebou zapomněls se ; jako Petr mistra svého, Takž ty zapřels vlast svou drahou a do koleje cizého Vpravils se. Synové zrádní, – jako Esau své dědictví Prodal kdys za talíř čočky, – jazyk mateřský prodali. Renegáté svaté víry, otrokové pochlebnictví Na hrobě matičky Slávy s nepřáteli hodovali! Největší své bohatýry měls za mrzké loupežníky A za svůdné vytržence posvátné své mučedníky! Pokraj jícnu ses potácel; ještě krok – a k zahynutí Nezvratnému byls odsouzen bez naděje procitnutí. Násilí a chytrost podrývaly nejistou tvou jsoucnost, A svou vlastní liknavostí podkopávals svou budoucnost. Kdybys byl jak Polabanů druhdy bojovnické kmeny Klesl, památky po tobě již by byly rozříceny! Byl by nával cizoty tě v úhoň bezednou již strhl A tvé děje i tvůj jazyk v zapomenutí uvrhl! Jižjiž vyzváněno tobě a na pohřeb uchystáno, Ba před časem od tvých soků věčných o dědictví hráno. 229 Korunou tvou opravily by svých chrámů ornamenty, Českou zem by roztrhali na pouhé departementy, Mrtev by byl jazyk český, jméno Čechů pochováno, Národ v otroctví uvržen cizáckými parlamenty! Lev tvůj bílý z královského sídla na věky vyštvaný, Z tisíců ran krváceje svržen byl by pod balvany Hluboko, by řvání jeho nezasáhlo povrch země Budíc vzpomínku, že v Čechách lví kdys přebývalo plémě; Na národnost umrtvělou snesli kamennou by horu A na horu zavěsili německou by trikolóru. Povstalo by Koniášů v nové říši na tisíce, Snášeli by plody ducha slovanského na hranice, Aby nebylo památky, že kdys Lumírů zde pělo, Veleslavínů zde psalo a Chelčických přemýšlelo! * * * Nestalo se, jak krahujci zakrákali nad hřbitovem; Národ český probudil se proroků svých mocným slovem. Na svou rakev, jež století zakopaná opuchřela, Rukou zsílenou zatloukal, až se rakev otevřela. Pracovníci na vinici Páně kámen rozvalili, Jenž mu na hrob závistníci krátkozrací postavili. * * * Vyvstals, ne co kostlivec, co vítěz nad nepřátel mocí. Ač z ran mnohých krváceje, nepropadls věčné noci. 230 Ještě v mezisvětlí stojíš, očekávaje své ráno; Nuže, vzchop se, jak Prometheus zasáhni v prameny světla! Jenom čeho sám se zmocníš, bude tobě zde podáno; Kdo na jiné spolehá se, tomu volnost nezakvetla! – Skřivánkem nechť jednotlivec po polích a hájích těká, Ale národ vzletu orlův nad oblaky se neleká. Holubím tě nazývali národem, dokaž, že lvové Duchem silní, vůlí mocní, tvoji bývali otcové. Před světem se objev v plném nebes světla ozáření, Sobě spravedliv buď, nedej synům hynout v ujařmění, V ujařmění, kde ne cizí jen, i bratři se shlukují A své bratry nenávistně špendlíkami ubodují! Každá rána bolestná, z níž věrné dítě tvé krvácí. Kořeny tvé užírajíc trpce na tobě se splácí; Na hrobech pak, v něž tvůj nevděk pěstitele pravdy hází, Démon pomsty nových trní na korunu ti nasází! * * * Vznášej pravdy pochodeň při svíticích v dálku požárech, Ku předu postupuj, v blahu, v světle stoje, v lásce žije. Duchu kloň se, nedej mysli v podlých utonouti svárech; Špínou zapáchne, z poháru nečistého kal kdo pije, Drobné, shrnuté kaménky vzrůstat bylině nedají, A na malicherných snahách veliké se ztroskotají! 231 Sprostotě dej výhost, kráse přístupu přej do svých chýží, Nechť se klokotem slavíka neb barvami duhy blíží; Básníkův naslouchej slovům, odvrať se od nevědomců, Od úlisných svést se nedej marnomluvných věrolomců, Jenž tvá světla udušují, by jen sami se třpytili, Na popředí se tlačíce, by se nad tě povýšili! * * * Nad lidstvem, viz, ohnivý se anděl vznáší Cherubin, V zlatém kruhu kolem něho shvězdění všech velkých ctností! Který národ uzavírá oči před jeho skvělostí, Molochům se země klaní a marnosti Belialům, Ten na žhoucí pomniž slova : „Mene tekel efarsin“ A na plameny, jenž vzňaly podmaněným Belsazárům! [Libuša 1864.] I. I.
Daleko rozlehlým podlesím V březin obvodu a příkrých lomů Jako klenbami šerého dómu Laj se vine proudem zeleným. 232 Roklemi se z houštin hluboka Vystoupilý, vlhký táhne dým. Jekot vichrů, tajemný chřest stromů V hrčení se mísí potoka, Jehož hbité vlnky, postrašeny Věčným mlčením zmrtvělých břehů, O tuhé se odrážíce stěny Těsným ubíhají pustinám, V neunavném se hrnouce běhu Na výsluní k jasným rovinám. Na vše strany po tarasech skalných Les vystoupá. Jeho vršiny Nejzazší se v mlhách kryjí vzdál’ných. Temena těch horných pavlánů Pádné stíny hází v nížiny, Jež skupení pestrých balvanů – rozpadlé to věkův mohyly – Hradbou obehnala parkánů Žulových a staleté jež kmeny Jako na stráž pouště rozstaveny Jehličími věnci ovily. V středu výšin tichý dol se níží V třtinné uschovaný houštině; V jezeřité jeho bařině Luna se jak v mrtvém oku shlíží. Někdy vichřice dušený pláč Pustinou se žalně rozlíhá, 233 Někdy vyplašený křemenáč Lajem osamělým přebíhá, Někdy na mžik paroh jelena Povyrazí z křovin zelena, Někdy pták zašlehá perutí, Aneb stínem lesných klenutí Stenání se doupňákovo nese, Aneb hvozd se prudkým větrem střese, – Jinak v hrobovém vše zmlknutí. Mnoho dlouhých let už uplynulo, Co v těch osamělých houštinách Stupějí se lidských neoctnulo. Chodník pochoval se v mokřinách, S ním i zpomenutí utonulo, Že tu kdysi před dávnými časy Prudké vášně slavily své kvasy, Jasné že se odrážely zpěvy Od úskalí a úsměvem děvy Poušť jak pokynutím anděla Rajskými se vnady zaskvěla; Že tu láska, jak jitřenky záře, Zdobovala krásné si oltáře, Růže milosti nad chladným mechem Ustvořujíc čarovným svým dechem! Vše to zašlo, dobou umořeno I v paměti lidské už pohřbeno. Avšak v samotách a v šeru slují Rády prý se báje uhostují. 234 Mlhavá svá rozkládají křídla, Jejichž luzně vábícími šumy Opuštěná oživují sídla. Propadlými nad městy a chrámy I nad zpustlými zříceninami Vznášejí se zvěstující dumy, Život déchajíce v mrtvé rumy. Takž i z ticha toho koutku světa Mnohá smutná zvěst do krajů vzlétá, Roznášíc se tajně na vše strany, Stíny ty že strašné kryjí děje. Vražda druhdy rozbila prý stány Tam, kde nyní loubím pod zeleným V omlžení lekuta se chvěje, A bařištěm kletbou obtěženým O půlnoci shluklé lesní panny Že své divé provozují reje. Dosud jako z světa vyvrženy Zvětralé dvě tamo stojí chýže. Ve ztuchlé již plesnivinou stěny Jako za žalářní těsné mříže Po věky zář slunce nezasvitla. Za tichých jen nocí těkavým Bludička tam jakás třpytem svým Na okamžik temnotu pronikla. Kolem husté obstouply je dříny, Opodál pak jako husté mraky Lesních površí se táhnou vlaky. 235 Náhodou-li v dol na zříceniny Slunko polední za léta shlédlo, Úžasem jak v mhy stopeno zbledlo. Tichou-li svou kterous luna zář Na výzvědy tamo vyslala, Rychle zase odvrátíc svou tvář, Přes palouky dále spěchala. Hvězda-li se v běhu zastavila Nad chýžemi jenom chviličku, Žalem skvělou roníc slzičku, S družicemi rychle odkvapila. Chodec zbloudilý spatří-li chýže, Znamením se posiluje kříže. Strašnáť mu myšlenka – je-li sám, Že by v moc upadl příšerám Kletbou upoutaným k této poušti A hrozícím ze všech kolem houští. Není divu! Starci vypravují O hrůzách, jež tam se objevují. Nerádno prý člověku jest zříti Místa, podzemské kde moci vládnou, A kdo tajův tkne se myslí zrádnou, Tomu dnem a rokem jest umříti. Pověst dí, že v tuhém prokletí Tamo už po mnohá staletí Ženština prý pobluzuje bledá, Jejíž duše spočinutí hledá. Pomoci prý u svých potomků Dovolává se – avšak, ó běda! 236 Nezjevil se dosud svoboditel, Z trapných muk té duše vykupitel Často blesk udeřil do domků Těch, a přece na výstrahu stojí A tak dlouho ještě budou státi, Než ta nebohá se upokojí A svobodna v mír se věčný vrátí. [Z rukopisu.]
Zahoře jak v blesku mrak, Nad kořistí zplesá, Houštím pádil – dívčinu Na hrad svůj unesa. Netaž se, zda nebohá O samotě nyje, Kdož ví, kam se poděla, Zda-li ještě žije. Ty jsou pánův z Růže hry, Svatá jejich práva, A kdo s nimi bojuje, Tomu čest a sláva! * * * 237 I. I.
Daleko rozlehlým podlesím, V objemu skal příkrých, hrubých lomů, Turota se vine z stínu hluboká; Roklemi kol kolem vlhký dým Proplétá se; opodál chřest stromů V hrčení se mísí potoka. Pokraj lesa bařatý se níží Důl, schovaný v třtinných houštinách, V jezeřitých jeho moklinách Luna se jak v mrtvém oku shlíží. Ticho je tam v bájeplodných snách, Někdy jen kvílících větrů pláč Pustinou se žalně rozlíhá, Někdy poděšený křemenáč Lajem osamělým přebíhá, Někdy lehký paroh jelena Vystrmívá z lučin zelena, Někdy pták zašlehá perutí, Někdy z šera lesních klenutí Doupňákovo sténání se nese, Někdy vichrem šerý bor se třese; Jinak vše v hrobovém zmlknutí. * * * Pokraj lesa jako vyvrženy Na poušť uhnilé dvě stály chýže, Div že vichřice je nezmítala! 238 V šeropusté, vetché jejich stěny Jako za žalářní úzké mříže Zřídka kdy zář s nebe zavítala. Z zadu na ně skláněly se skály, Z předu husté stínily je dříny – Jestli za ty vlhké stíny Slunce náhodou kdy shlédlo, Snad že úžasem nad zjevy zbledlo, Zlomenou-li kterous Luna zář Na výzvědy tajů vyslala, Hořem v mrak svou skryjíc tvář, Přes palouky dále chvátala, Hvězda kterás jestli utkvěla Nad chýžemi jenom chvilinku, Skvělou rosíc slzinku Odvrátíc se, během zaspěla. * * * Z prastarých mi vysvítává kněh, Svět že nikdy nezmění svůj běh, A co pravíš o pokroku lidu, Myslím, lid že stojí, kde stál jindy, V nových formách starou tře svou bídu, Nevyvázne kdy z své věčné bryndy. A kdož medle pomoci mu může, On když sám své nepěstuje růže? Okus jen, podej mu pochodeň Světla, by mu tmavou mozkovici Trochu zjasnil, – pak se ale žeň. 239 První, kohož na hranici Položí a na pochoutku spálí, Budeš ty a s tebou, kdo tě chválí. Dnes ti budou křičet Hossannah, Zítra: Na kříž s ním a k umučení! Po létech nahlídnou v poučení Tvá a na zvětralém hrobě Kámen postaví ku slávě tobě, Napíšou naň: Ejhle, velikán Zasloužilý v žití štván, Prosiv o chleba a dostav kámen, – Spočívá zde! Věčná sláva jemu! Amen! Jak to pravím – svět se ovšem točí, Ale bohužel vždy v jednom kole, Časem do výšky si povyskočí, Ale mžikem zas ho najdeš dole. * * * Vy snové mladiství, přistupte blíže, Osypte květami šedé ty stěny, Povzneste duši ven za tuhé mříže, Dopřejte života jen mdlé ozvěny Mně opuštěnci! Ejhle, hrubé moci Mi slunce zhasí a mé city moří, Bych dlouhé, věčné snad propadl noci, A duch můj přece vám se nepokoří A v tmách žaláře skvělý svět si tvoří. * * * 240 Jak krásno venku! V blankytové říši Tiše se nade mnou tam věčnost klene, Jak vlnka za vlnkou se hbitě žene. Tak přízraků mne lesky osypují A schvívajíc se ke mně s modrých výší Sny marnivými smysl obklopují. * * * (Ráno.)
Zaduje větřík – háj se zbudí, V ranním se dechu haluz koupá, Obzor se poznenáhle rudí, A jitřní mhla jak se rozstoupá, Vyvstanou pole, nivy, bor A v dálce modrý věnec hor A nad horami růžná zoře, Z níž pramen světla nad rubíny Skvělejší vypudí vše stíny A zem stápíc v luzné září moře. * * * Leč nebohý já, co mně zbývá k zření! Na země růží – nad ní slunka není, Tři kroky šíře a šest kroků zdélí, To vešken svět můj, peklo, zem i nebe! Vidím jen stín svůj při mdlém lampy kmitu, Slyším jen ohlas svůj osloviv sebe 241 A kroku ozvěnu, kdy temnou celi Procházím, zoufaje si v těsném skrytu! * * * Vše ticho – ve snách svět tonoucí, Jen vichřice s lístkami hrála (V dřímotách jedle ..ztřásala..), Nade mnou luna v úplnku planoucí Bledé své růže houštím proplétala. Opodál jezero jak v kolébce Dřímalo v objemu skalných břehů, Vlnka s vlnkou tajemně šepce Snila o dávném potočím běhu. * * * Jak krásno venko! blankyt skvělý Zaduje větřík... * * * Ztroskotána loď jest má, Tapavec na pustém ouskalí, Hrdě čekám, kdy se přivalí Vlna, jenž mne pochová. Neleká mne šírá noc, Lampy nebes neosvítí Tmu mých prsou. O pomoc Nevolám. Pro kousek živobytí 242 Nechci žebrati. Nechť jméno mé, Z knihy života vymazané, Zhasne v paměti, jakž zhasly přetisíce, O nichž pamět lidská neví více. Jeden list se stromu jsoucnosti Zvadlý slétne v prach a zašlapán V náruč klesne, v náruč věčnosti, V pralátky se rozpadnouc. – Tam s vinou ctnost se smísí, s hanbou sláva, Člověk s člověkem, znán, nepoznán, V jednom bezdnu neprůzračném splynou, A zlé, dobré – jedna kryje tráva! * * * Mezi dvěma chaloupkama Roste tráva zelená, Pros, panenko, pána boha, Abys byla brzo má. Než tu trávu posekáme, Jak bychme se rmoutili, Kdyby nám ji cizí lidé Před očima požili. Zašlapaliť by nám věru Všecku radost na světě, Protož vínek z jara splítej, Pokud luh neodkvete! * * * 243 Pověz směle, Co v tobě žilo, zkvetlo, vřelo, Dřív než tvá duše utonula A srdce světu odumřelo. * * * Tiše jen, tichounce, větříčkové, vějte, Tichem podvečerním neste pozdravení, Známému rovečku o hoři zapějte, O žalu, jakémuž v světě rovno není. V zašlapaném hrobě bezným pod keříčkem Anděl mého dětství, chladná zem ho kryje, Jediný můj strážce v životě celičkém, Jediná má láska, již věk nepodryje. By nebyly zhasly drahé oči tvoje, Byly by mne slepce skvělou vedly drahou. By nebyly vyschly vřelé lásky zdroje, V srdci svém vznešenou byl bych proslul snahou. By tvá ústa navždy byla nezmlknula, Květiny sypavše blahých poučení, Jaké bys myšlenky byla mně vnuknula, Duši ku blahému vznášíc osvětlení. Ó máti, matinko, ztracené tvé dítě Slzami hrob tuhý marně odměkčuje I rukami svými z zemi kryjící tě Minulost zapadlou marně vyhrabuje. 244 Nezbývá než slzí a žalné zpomnění Na chvíle andělské, objetí sladinké, Kde jsem na tvém lůně v blahém rozevření Nebesa prolétal – žití mé jedinké! * * * Zhlídnuv ji třeba z dálky jen V přeluzný jsem se ztopil sen, Bylo mi jak by nad oblaky Čarovná peruť povznesla mne, Kde před oslněnými zraky Se nebe celé odekrylo A přání tajných hnutí klamné Z jícně rozdujeného citu Toužebnost sladkou vyvábilo. I bloudě nebes po blankytu, Zapomenul jsem u zchvácení Na život, na svět, na vše kolem, Po ní jen v luzném zanícení Touže s nesmírným srdce bolem. Jak blaze mi v tvář její zříti, Jitřenky mé toť zjevení, V trudném jsoucnosti zatmění Blažší však bylo by umříti Mně na rtech jejích v ulpění. * * * Jarní zjevy! – Pomnívám na tě, poušti tichá, 245 Jako na ráj povzbylý, Po němž vyhnanec marně vzdychá V snách zočívám kraj přemilý A zasléchám z povzdálí zpěvy Mne vítající ze všech houští, Jak vítávaly dítě pouští! * * * Mrtvás, uzavřena milostná tvá víčka, Mladé tvé srdéčko z jara uvadlé! Růže opustily utuhlá tvá líčka, Slunce jara tvého z rána zapadlé. V oblacích se duše tvá co anděl skvělý Vznáší ku pramenům věčné jasnoty, Hluboko pod tebou země pro tě želí, V zármutku po tobě kvítí samoty. Nebude slavíka po celém zde háji, By si nezaplakal pro tebe, milá, Nebude květinky v osiřelém láji, Vřelé by slzinky nevyronila! Spatříš-li z tvé říše při luniném svitu Na zkropeném hrobě muže v truchlení, Pomni, že to Strachkvas v tajemném ve skrytu Pomejšlí na tebe, drahá, pomstění. * * * 246 Osamělý jako strom kdož na života širé poušti Nepěstován, nepovšimnut v bouřích k síle dozráváš, Velké zámysly své skryje v tajůplných stínech houští, Aniž za mzdu pocty liché duši svou kdož prodáváš, Nikdy kdos nevmísil hlas svůj do Satrapův hlušných sborů Zříš zbystřelým zrakem vnikův do soběckých luzy ctností, Plané chvály si nevážíš, nehrozíš se slepců zlosti, Na zjevení pravdy čekáš, stoje světla u otvoru, Svatý prapor čistolidství navzdor lupičům odkrýváš, Marná tmy lásky pěstounů snažení podrýváš, Tobě, od matčiných úst kdos prvním dnem už odtržen, Ve vínkách bez viny vyhnán z dětského lásky ráje, Bez ukolébávek prosnil trudný mladistvý sen. * * * Zbloudilou-li kterous Luna zář Na výzvědy tajů vyslala, Hořem v mrak svou skryjíc tvář, Přes palouky dále chvátala; Hvězda kterás jestli utkvěla Nad chýžemi jenom chvilinku, Skvělou roníc slzinku, Odvrátíc se jinam zaspěla!? * * * Leč dál poněkud z lesa ven Šíří se luh, jasní se den, 247 A by nebylo pověstí, Sotva by ladnějího stálo Chodcovi mdlému přícestí, Jež by ho k odpočinku zvalo. Avšak pověsti strašlivé Perutě rozložily své Nad veškerou kol krajinou, V šedou je halíc mlhu svou, A kdož se cestou tudy bral, Chýžkám se v strachu vyhýbal. Nerádno člověku prý zříti Místa, kde tajné vládnou moci, Kde hrůzy, jimž se bylo skrýti v té pusté vlhkých stínů noci, snad žádný čas víc neosvítí! 248

Básně v knize Básně (Vybrané spisy Karla Sabiny, svazek 1):