ŽIVOTA POUT.

ŽIVOTA POUT. [Květy 1840.]
1. 1.
Ó blažící putování! Putujíť i hvězdy jasné, Putují též řeky bystré, I nás touha dál zahání! 11 Za horami, za vodami Jitro jasné promodrává, Nová vlast nás očekává, Tam kdo touží, putuj s námi! Krásnější tam slunce svítí I vřelejší srdce žíří, Hvězdy nikdy tam nezajdou: Kdožby s námi nechtěl jíti? Protož ku předu spěchejme, K osvícené, volné říši, A k stálému putování Vespolek si zazpívejme! 2. 2.
S bohem buďte chladné břehy, Květné louky, stinné háje! V dalekost můj osud velí, V cizí ubírám se kraje. Či tam toužebností zajdu? Či vás, milé, opět najdu? Kdy a kdekoliv se octnu, Zpomenutí nezavane; Kamkoliv mne stezka vede, Jedno slunce všudy plane; Nechť mne cizá střecha kryje, Vždy mi jedno srdce žije! 12 3. 3.
Zde plynu mořem zdáleným, A zřím okem rozpáleným, Jak skvělá vlnka zaplesá, Kdy slunce v lůno jí klesá. Nade mnou však se valí kouř, Divá se hrozíc blíží bouř, Zakrývá nocí oblohu; Já nazpátky již nemohu! Ó větře, ku břehu mne žeň! Ó moře, vztekem se nepěň! Však bouře, hle, tak divoká, A vlna, och, tak vysoká! – 4. 4.
Plyň dál, lodičko! – vlny se již chvějí, Bys se mnou záhy k cíli připlavila; Než nás vír zchvátí, než bouře zahřmějí, By duše má se v klidu zotavila. Plyň dál, lodičko! – vlny již se chvějí! Na východě jsem hlasy doslech’ zvučné! Již oněmělé k zbuzení nepějí, Zmrtvěly písně bohatýrů hlučné. 13 Plyň dál, lodičko! – vlny se již chvějí: Nechť v sever, nechť tě k jihu vítr shání, Mně stejno! – nade mnou se nezardějí Poblesky opravdivé klamných zdání! Ku západu, – hle! tam obláčka spějí, Tam já i toužím k světlu vyhaslému; Plyň dál, lodičko! vlny již se chvějí, Dones mne v náruč poklidu věčnému! 5. 5.
Hoj, ta noc, ta temná noc, Jak se hrůzně k zemi blíží! Jak ve bouři hromonosné Chmurný val a blesk se kříží! Poutníku! kde mužnost tvá? Ohlédáš se, chceš se skrýti? Bleskům obnaž slabá prsa – K vznešenosti se roznítí! Pomni na budoucí den, Dráhu tvou kdy mrak zakalí; Pomni, že se slunko jasné Po vší bouři zas odhalí. A kdo zpurnou přečkal noc, Tohož skvělá zář nemine; S osudem kdo se potýká: Vítěz slavený zahyne! 14 6. 6.
Jak se oblak větrem shání, Jak se řeky krajem proudí: Tak i duch můj světem bloudí, Nezná domov, nemá stání. K budoucnosti zalétává, Jarmo zvyku neuznává, Mlhou k nebi se vypíná, K zemi bouří co lavína. V nedosáhlé dalekosti Sluncem ve dne, hvězdou v noci, Čarodějnou skví se mocí Vidina mé toužebnosti; Slzy mé však darmo plynou; Život stárne, léta hynou, Slunce, hvězda denně zpráhne – Duch vidinu nedosáhne! 7. 7.
Ty hvězdo tichá, oblohou Co noční pobluzuješ, A tmavopustou dráhu mou S obláčků pozoruješ; Jak s výšiny ostíněné Tvůj kmit se k nám probírá: Takž oko mé zaslzené V tvé jasno zhůru zírá. 15 Na pozemské té pustině Mi růže nevykvítá, A žádné vroucí slunce mi Na pouti nezasvítá; Nad mnou se střídá noc a den, Můj život však nezmění; I světem bloudě samoten, Zacházím v říši snění! A jakož luna v mlze tam – Loď skvělá temnem plyne: Takž já! – kol hlučný země klam. Svět citů ve mně hyne! Co uhel dožířující, Mdlý touhou, v popel klesnu; I zhled můj umírající Jen vzplane ještě ve snu! 8. 8.
Jak temná jest pozemská noc! Jak smutno mně, an samoten Z půlnoční tmavé pustiny K milému světlu toužím ven! Tak chladnýť vítr! – jekot vln Řek zdálených, co divý pluk Procitlých duchů, nocí lká Tak strašlivě, co z hrobů zvuk. 16 Toť šeptot – slyš! ó ne, jen list Šumící větrem; – hle! tam stín Mi hrozí noční temnotou! – Ó ne, toť zídka zřícenin. Vy záře luny, jiskry hvězd, Pohlédněte s obláčků ven, Bych našel dráhu ztracenou, Bych došel tam, kde svítá den! 9. 9.
Kam’s plynul, zlatý věku můj, Ty skvělé jitro mé mladosti? Kam zavál jih vlažící tvůj, S vonnou svých dechů lahodností? Ó, jen mne ještě doprovoď K pomněnce na pozemské pouti, Než vicher mou zažene loď, A v bezdnu musím zahynouti. Tak tichý, kojný zdál se svět, Nade mnou obloha se smála, Radostí chvěl se jarní květ, Kdy vlažná nad ním zář ustála! 17 V té tichosti, tak blažené, Dopřáno bylo srdci snění; Však slunce hle, obnažené K smutnému kyne probuzení. Teď vlny ozářené zřím Ve rozvitém pomořském klínu; Kdy k ráji však připlouti mním, Noc věčná z vlnných hrozí stínů. 10. 10.
Hoj, vy hory, modré hory, Kam tak smutně pozíráte? A vy řeky, chladné řeky, Co svým hlukem v toku lkáte? Co vy lesy, tmavé lesy, Nocí zatmělou hučíte? I vy hvězdy, nebes oči, Rosní kapky proč slzíte? „My za poutníkem slzíme! V dalekou cizinu zašel; Nocí bloudiv, mdlobou klesnul – Cestu zpátky již nenašel!“ 18