PROMĚNA ČASU.

PROMĚNA ČASU. (Ku konci roku 1835.) [Květy 1836.]
Za hory slunce se ubírá, Již poslední se loučí zář se zemí; Noc vranními v kraj pádí perutěmi, Rok starý jejím příchodem umírá; Na západě mu slabý život hyne, Kde slunci moře – jemu věčnost kyne. 57 Jak ubohý se poutník smutně dívá Na vše ty hory, vše ty známé kraje! Jakž, umdlenému síly an ubývá, Vzdech starcův smutný dědinami vlaje! Tu na vlast naší svůj obrátí hled, A slza, hle! se v oku jeho třpytí; I kde ta slza v chladný klesne svět, Tamť jiskra bolestná se nám roznítí. Slyš, jak se osudu v ruce poroučí, I s všemi tvory posledně se loučí: „– Vy tiché doliny, vy pyšné hory, Vy bystrých řek i tmavých lesů sbory, Vy nivy skvostné, mlhou zakryté, Vy pole jasné, sněhem poseté, Vy, jež jsem všecky sluncem blažil svým A květem obdaroval líbezným: Již povolán od neznané mocnosti Se s vámi žehnaje, klesám k věčnosti. – Vy, srdce lidské, oplakejte mne! Vám blaho lásky, doly, vám radosti Jsem poskytoval nestrannou štědrostí. Kýž den jen vešken se mnou nezhyne A dlouho trvá po mně vám k blahosti!“ I zajdeť slunce: – stařec padne v hrob! Nadarmo hledáš kroků jeho stop; Jak záře zbledly krajem rozlité, Jež vichr v světy vzdálené zavál: 58 Tak stařec klesal v bezdno ukryté; Jen v pomnění uzříme, že zde stál. Slyš, za ním lká půlnoci dutý tón, Pro něho pláčí řeky, slzí hory, I žalostivě úpí s věže zvon, A v ozvěně zakvílí všechny tvory; Jen jeden nelká; – němě v temno zírá, Jen člověk zraky k východu upírá. Co minulo, nevábí touhu jeho – Na budoucnosti lpí hled zvědavého. „ – Ó, zajdi jen, šedivče! vrať se zpět V své bezdno! Marně jsi omámil svět! – Když jsi se blížil s slibem blaženosti, Tvou mladou tvář jsem líbal v ranní mlze; Kde jsou tvé dary? důkazy milosti? Jen bolest znám, jen zármutek a slze! I vezmi s sebou, co jsi poskytnul; Tvé jaro zbudilo mé lásky žely, V tvém létě ze snů svých jsem procitnul A zvuky naděje mé oněměly. Tvá jeseň chladně v květy mi zavála, Tvá zima na hrob již mne odkázala!“ Tu, hle! na východě požár Nového roku příchod oznamuje; Jarý to jinoch, mladý hospodár Z moře zlatého skvěle vystupuje. Budí se nebe, prociťuje země, 59 A život nový tmavou noc zahání; Jitřenka září, vítr vane jemně, A větev k větvi toužebně se sklání. „Ó, věku nový, jinochu milostný! Zda vřelou naši touhu upokojíš? Zda ty přinášíš osud nám radostný A v srdci rány bolestné vyhojíš?“ A jak se jinoch k zemi líbě schvívá, Tu v souzvuku vše tvory zaznějí, A s libým šeptem mladík se usmívá: „– Vám všem přináším blahou naději!“ –