BEREZINA.

BEREZINA. [Česko-mor. Pokladnice na r. 1860.]
Viz tam muže, osamělce, Smutně k severu jak kráčí Z vlasti své na západě. Jest to smutek nedospělce, Jenž mu srdce rozervuje, Zklamané snad lásky boj? Či se osud nad ním mračí A životných tísní roj Na čele se mu značuje? – Vyšel hledat otcův hrob! Vyšel z krajin, kde se řeky Zelenými lesy vinou, Nádechy kde zefyrové Pohrávají s cypřišinou, 143 Kde pod věčně jasným nebem Země věčně se usmívá, A nad růžovými hájmi Slunko vřelé se rozlívá – Vyšel z jižní Francie. Na sever zaměřil kroky Ku pobřežím Bereziny, Jejichž hrůzy zachvátily Francie udatné syny. Pouhýmť mu již zašlým snem, Jak se otec s matkou loučil A s nemluvným dítětem! Spělť za slávou, za bublinou, Za tím luzným přízrakem, Pro nějž velká srdce hynou! Ach! roznášeli tu slávu Šírým světem, nepomníce, Že pod stopami jejími V krvi brodí se tisíce! Že to bubnů rachocení A ten ryk vojsk poplašených Umíráčkem padlých reků Jest – a kletbou potlačených! Donesli ji až na sever! Tam však v cizích pustinách Orlovi pokleslo křídlo, A utonuv v hrozných tmách Nevrátil se v klidné sídlo! – 144 Bílý příkrov nade hroby; Ani úsměv růžné zoře, Ani slza nad příkrovem; Mrtvé zlednité kol moře! Sněžná poušť! – Ni ratolest Na stromku se nezchvívá, Aniž ptáče v haluzích Zkřehlých tamo zazpívá. Starý havran jen nad bělmem Jako mráček se povznáší. Snadže zvěst z minulých dob Z hrůzojevných dnů přináší? Na oseklý stromu kmen Posadí se – zakrákoře; Pod ním chodec pohřížen V dávné hluboké své hoře! Havrane, ty ptáče divé, Snad jako dnes nade mnou Jsi se tenkrát pozastavil Nad otcovou mrtvolou? Poslední snad jeho vzdech Zavadil o peruť tvou? Poslední snad jeho slova Tkla se sluchu havranova? Havran skloní černou hlavu, Na chodce své upře hledy. „Dávnoť tomu!“ – zakrákoře; „Pozdě’s přišel na výzvědy. 145 Není o těch, jež tu hledáš, Ani prášku k nalezení. Škoda! Bylyť to havranům Chvíle vzácných potěšení! Byl to pohled na ten zjev! Z zimních snů zbuzená zem Sněžným krytá závojem Ssála padlých mužů krev! A tím bělmem jako zoře Růžné se rozlilo moře, A v tom moři klesající Bojovníků divé roje, – Byl to pohled na ty boje! Právě zde pod tímto kmenem Shluklo se jich deset; padli; Jak kdo padl, kleče – leže – Polosedě – v sněhu zchřadli. I tvůj otec mezi nimi; Na útěku k mostu běže Pad’ u břehu Bereziny Těžce raněn – zde se svalil A svou krví zem pokalil! Těžce vzdychal, vzýval nebe, Šeptal cos o dolině V klínu výšin zelených, O své milé dědině – O ženě a dítkách svých, A tu zpomenuv na tebe V posledním svém vidění 146 Zvolal z prsou hlubokých: Ó, těch marných snažení! Jak tu zebe, jak tu zebe! – A v zbrocený vryl se sníh! Bylo jich zde mnoho otců, Ženy je snad oplakaly; – I bylo zde mnoho synů, Pro něž matky umíraly! Jeden hladem řemen žvýkal, Druhý žízniv krev tu pil, Již druh právě vycedil! – Ten na osud svůj naříkal, V šílených snách onen vřel, Vedle jiný hladem mřel! – A jim všem se před očima Vznášel byl sloup plamenný, Jenž ved’ z pouště Israel! Nyní hled jich zkalený Neupřel se na požár, Chladná smrt je v náruč jímá, V němž se kryla „la gloire!“ Volají jen: „Zima! zima!“ Smutná zvěst to havraní! Cizinci to bědování Zašlých reků v srdci zní Jako hrana! – Den se sklání. – Ještě jeden smutný hled Na ten hrůzoplný svět, – 147 Ještě slzu převřelou Za slávou zde pohřbělou! – Zpomnělť si zde na dějiny Světa – jichž jen řádka jedna Jsou pobřeží Bereziny! – 148