BEREZINA.
[Česko-mor. Pokladnice na r. 1860.]
Viz tam muže, osamělce,
Smutně k severu jak kráčí
Z vlasti své na západě.
Jest to smutek nedospělce,
Jenž mu srdce rozervuje,
Zklamané snad lásky boj?
Či se osud nad ním mračí
A životných tísní roj
Na čele se mu značuje? –
Vyšel hledat otcův hrob!
Vyšel z krajin, kde se řeky
Zelenými lesy vinou,
Nádechy kde zefyrové
Pohrávají s cypřišinou,
143
Kde pod věčně jasným nebem
Země věčně se usmívá,
A nad růžovými hájmi
Slunko vřelé se rozlívá –
Vyšel z jižní Francie.
Na sever zaměřil kroky
Ku pobřežím Bereziny,
Jejichž hrůzy zachvátily
Francie udatné syny.
Pouhýmť mu již zašlým snem,
Jak se otec s matkou loučil
A s nemluvným dítětem!
Spělť za slávou, za bublinou,
Za tím luzným přízrakem,
Pro nějž velká srdce hynou!
Ach! roznášeli tu slávu
Šírým světem, nepomníce,
Že pod stopami jejími
V krvi brodí se tisíce!
Že to bubnů rachocení
A ten ryk vojsk poplašených
Umíráčkem padlých reků
Jest – a kletbou potlačených!
Donesli ji až na sever!
Tam však v cizích pustinách
Orlovi pokleslo křídlo,
A utonuv v hrozných tmách
Nevrátil se v klidné sídlo! –
144
Bílý příkrov nade hroby;
Ani úsměv růžné zoře,
Ani slza nad příkrovem;
Mrtvé zlednité kol moře!
Sněžná poušť! – Ni ratolest
Na stromku se nezchvívá,
Aniž ptáče v haluzích
Zkřehlých tamo zazpívá.
Starý havran jen nad bělmem
Jako mráček se povznáší.
Snadže zvěst z minulých dob
Z hrůzojevných dnů přináší?
Na oseklý stromu kmen
Posadí se – zakrákoře;
Pod ním chodec pohřížen
V dávné hluboké své hoře!
Havrane, ty ptáče divé,
Snad jako dnes nade mnou
Jsi se tenkrát pozastavil
Nad otcovou mrtvolou?
Poslední snad jeho vzdech
Zavadil o peruť tvou?
Poslední snad jeho slova
Tkla se sluchu havranova?
Havran skloní černou hlavu,
Na chodce své upře hledy.
„Dávnoť tomu!“ – zakrákoře;
„Pozdě’s přišel na výzvědy.
145
Není o těch, jež tu hledáš,
Ani prášku k nalezení.
Škoda! Bylyť to havranům
Chvíle vzácných potěšení!
Byl to pohled na ten zjev!
Z zimních snů zbuzená zem
Sněžným krytá závojem
Ssála padlých mužů krev!
A tím bělmem jako zoře
Růžné se rozlilo moře,
A v tom moři klesající
Bojovníků divé roje, –
Byl to pohled na ty boje!
Právě zde pod tímto kmenem
Shluklo se jich deset; padli;
Jak kdo padl, kleče – leže –
Polosedě – v sněhu zchřadli.
I tvůj otec mezi nimi;
Na útěku k mostu běže
Pad’ u břehu Bereziny
Těžce raněn – zde se svalil
A svou krví zem pokalil!
Těžce vzdychal, vzýval nebe,
Šeptal cos o dolině
V klínu výšin zelených,
O své milé dědině –
O ženě a dítkách svých,
A tu zpomenuv na tebe
V posledním svém vidění
146
Zvolal z prsou hlubokých:
Ó, těch marných snažení!
Jak tu zebe, jak tu zebe! –
A v zbrocený vryl se sníh!
Bylo jich zde mnoho otců,
Ženy je snad oplakaly; –
I bylo zde mnoho synů,
Pro něž matky umíraly!
Jeden hladem řemen žvýkal,
Druhý žízniv krev tu pil,
Již druh právě vycedil! –
Ten na osud svůj naříkal,
V šílených snách onen vřel,
Vedle jiný hladem mřel! –
A jim všem se před očima
Vznášel byl sloup plamenný,
Jenž ved’ z pouště Israel!
Nyní hled jich zkalený
Neupřel se na požár,
Chladná smrt je v náruč jímá,
V němž se kryla „la gloire!“
Volají jen: „Zima! zima!“
Smutná zvěst to havraní!
Cizinci to bědování
Zašlých reků v srdci zní
Jako hrana! – Den se sklání. –
Ještě jeden smutný hled
Na ten hrůzoplný svět, –
147
Ještě slzu převřelou
Za slávou zde pohřbělou! –
Zpomnělť si zde na dějiny
Světa – jichž jen řádka jedna
Jsou pobřeží Bereziny! –
148