ROZJÍMÁNÍ.

Karel Sabina

ROZJÍMÁNÍ. [Fragment.]
I. I.
Kdož nesoucítil s smutným ducha rekem, Jenž klopotil se trudným dlouhým věkem? Jehož se nohy bídou proplétalyproplítaly, Než k cíli želenémuželanému se dostaly? 186 Jak probděl noci, proželel své dny, Jak před zraky se rozplývaly sny! Konečně bouře kol se utišila A v dlouho hledaný se souzvuk slila! Dost pěkný napotom mu večer nastal, Ladný a tichý v okresu svých drahém, A po všem, co kdy zkusil, co kdy zastal, Po bouřích v přístavu se octnul blahém! – Však v pozdní večer! – den již ztracený, A utrpením věk mu zkrácený! Života květy dávno spadaly, Mladosti snové navždy odvály. Loď ovšem došla přístavu – leč jak? Hle, ztroskotána – pouhý vrak! Muž prácí zlou unavený, Svěžesti pružné zbavený, Viz, pokraj hrobu zašlé zkoumá dny! Na hlavě řídké šediny, Z hlubokých šacht to vykopané Jest stříbro, hoří znamenané. Onť orlem býval – zlomena mu křídla! Nemožný více k nebi vzlet, V nízká si ustlav lidí sídla, Bolestně hledí v dny své zpět. Co mdlá tam duše jeho shlídla? Marnýť ten pozdní poklid – praví –, Kde i zpomínka mne unaví! Jsemť zlomené jen obraz třtiny! 187 Před sebou zřím už hrob jen tmavý, Za sebou zpustlé zříceniny! II. II.
Viz, kterak osamělý, ubledlý tam sedí, Zsinalým zrakem v mdlý kmit lampy hledí. Přemýšlí o tom, co mu v srdci zňalo, Co duši hnětlo, mysl rozervalo? Sestárnul při myšlenkách, jiným živ, ne sobě, Nezískal ničeho po dlouhé strasti době, Než otázku – jakž bude asi v hrobě? Kdo jest? co chtěl? však vy ho všichni znáte; Že pro vás bděl, toho si nevšímáte. Vždyť hřích to jeho, věren přesvědčením Že zůstav svým, nevzdal se poblouzením, Jimiž své duše churavé kojíte, A že to pravdy jsou, se domýšlíte! V myšlenky službách stoje za sborem Se vyvolenců hnal se světla práporem. Kdež jsou, k nimž nebohý se přidružoval? Kde sláva jejich? mzda? vítězné věnce? Jen s ousměchem se potká hled snažence, A outrpnost nad blouzněním šílence Nevděčný svět jedinou mzdou podává. Jinak i jinače se odsluhuje Každému, kdož v něm jiskry probuzuje. 188 Tam jeden z plamenů, slyš, povolává, Tam druhý bídu před světem schovává, Tam jiný vyhnán po domovu touží A jiný zas se v vazbě k smrti souží! Kde šerý cíl, po němž se tito hnali? Skvělý prý anděl naň je poukázal, A přísahou se každý z nich zavázal A na ramena svá své kříže vzali A na tuhé se cesty všickni dali A vyšli hledat město zvěstované, Sídlo blaženství lidstvu prý chystané. Kde jest to sídlo? v záplavách, hle, večerních V moři rubínů ztopený tam svět! Kdož v nebe zřel v nejkrašších zjeveních, Kdož zřídlem krásy svůj kdy sílil hled, Kdo v ideálů kdy se ztápěl říše, Ten poznenáhle na čarovné výše Pohlížeje, snad pochopí to nevýslovné Blaženství, jemuž žádné v žití rovné! – Či přízrak to jen? mocí nadvzduchových Hra klamná, co z požárů purpurových K útěše lidstva vystupuje? Pouhý to klam blouznivcům se zjevuje? I daleko zářící města brány, Jež k sobě táhnou země velikány. Jsou pouhý přelud, pouhý přízrak jen, Blouznivců marný, svůdný pouze sen? 189 Och, hle, ty brány uzavřeny jsou; V čí rukou chovají se ráje klíče? Marně se sápeš k výši, mladé lvíče! Kam ani orel nedolítne přede tmou, Jež zrak mu zastře, peruť poláme! Vždyť teprv cesty pravé hledáme. Jeden pod tíží kříže svého padne, Druhý v snách stoupá – a procitna zchřadne! III. III.
Jen jedna pravda, etc. – 190

Básně v knize Básně (Vybrané spisy Karla Sabiny, svazek 1):