ROZJÍMÁNÍ.
[Fragment.]
I.
I.
Kdož nesoucítil s smutným ducha rekem,
Jenž klopotil se trudným dlouhým věkem?
Jehož se nohy bídou proplétalyproplítaly,
Než k cíli želenémuželanému se dostaly?
186
Jak probděl noci, proželel své dny,
Jak před zraky se rozplývaly sny!
Konečně bouře kol se utišila
A v dlouho hledaný se souzvuk slila!
Dost pěkný napotom mu večer nastal,
Ladný a tichý v okresu svých drahém,
A po všem, co kdy zkusil, co kdy zastal,
Po bouřích v přístavu se octnul blahém! –
Však v pozdní večer! – den již ztracený,
A utrpením věk mu zkrácený!
Života květy dávno spadaly,
Mladosti snové navždy odvály.
Loď ovšem došla přístavu – leč jak?
Hle, ztroskotána – pouhý vrak!
Muž prácí zlou unavený,
Svěžesti pružné zbavený,
Viz, pokraj hrobu zašlé zkoumá dny!
Na hlavě řídké šediny,
Z hlubokých šacht to vykopané
Jest stříbro, hoří znamenané.
Onť orlem býval – zlomena mu křídla!
Nemožný více k nebi vzlet,
V nízká si ustlav lidí sídla,
Bolestně hledí v dny své zpět.
Co mdlá tam duše jeho shlídla?
Marnýť ten pozdní poklid – praví –,
Kde i zpomínka mne unaví!
Jsemť zlomené jen obraz třtiny!
187
Před sebou zřím už hrob jen tmavý,
Za sebou zpustlé zříceniny!
II.
II.
Viz, kterak osamělý, ubledlý tam sedí,
Zsinalým zrakem v mdlý kmit lampy hledí.
Přemýšlí o tom, co mu v srdci zňalo,
Co duši hnětlo, mysl rozervalo?
Sestárnul při myšlenkách, jiným živ, ne sobě,
Nezískal ničeho po dlouhé strasti době,
Než otázku – jakž bude asi v hrobě?
Kdo jest? co chtěl? však vy ho všichni znáte;
Že pro vás bděl, toho si nevšímáte.
Vždyť hřích to jeho, věren přesvědčením
Že zůstav svým, nevzdal se poblouzením,
Jimiž své duše churavé kojíte,
A že to pravdy jsou, se domýšlíte!
V myšlenky službách stoje za sborem
Se vyvolenců hnal se světla práporem.
Kdež jsou, k nimž nebohý se přidružoval?
Kde sláva jejich? mzda? vítězné věnce?
Jen s ousměchem se potká hled snažence,
A outrpnost nad blouzněním šílence
Nevděčný svět jedinou mzdou podává.
Jinak i jinače se odsluhuje
Každému, kdož v něm jiskry probuzuje.
188
Tam jeden z plamenů, slyš, povolává,
Tam druhý bídu před světem schovává,
Tam jiný vyhnán po domovu touží
A jiný zas se v vazbě k smrti souží!
Kde šerý cíl, po němž se tito hnali?
Skvělý prý anděl naň je poukázal,
A přísahou se každý z nich zavázal
A na ramena svá své kříže vzali
A na tuhé se cesty všickni dali
A vyšli hledat město zvěstované,
Sídlo blaženství lidstvu prý chystané.
Kde jest to sídlo? v záplavách, hle, večerních
V moři rubínů ztopený tam svět!
Kdož v nebe zřel v nejkrašších zjeveních,
Kdož zřídlem krásy svůj kdy sílil hled,
Kdo v ideálů kdy se ztápěl říše,
Ten poznenáhle na čarovné výše
Pohlížeje, snad pochopí to nevýslovné
Blaženství, jemuž žádné v žití rovné! –
Či přízrak to jen? mocí nadvzduchových
Hra klamná, co z požárů purpurových
K útěše lidstva vystupuje?
Pouhý to klam blouznivcům se zjevuje?
I daleko zářící města brány,
Jež k sobě táhnou země velikány.
Jsou pouhý přelud, pouhý přízrak jen,
Blouznivců marný, svůdný pouze sen?
189
Och, hle, ty brány uzavřeny jsou;
V čí rukou chovají se ráje klíče?
Marně se sápeš k výši, mladé lvíče!
Kam ani orel nedolítne přede tmou,
Jež zrak mu zastře, peruť poláme!
Vždyť teprv cesty pravé hledáme.
Jeden pod tíží kříže svého padne,
Druhý v snách stoupá – a procitna zchřadne!
III.
III.
Jen jedna pravda, etc. –
190