KVÍTEK.

KVÍTEK. [Květy 1835.]
Bylo krásné jitro jarní, růžotvárné zoře hled V zlatém jezeru potápěl vzdálný, objasněný svět, 77 A co stříbropěnné vlnky kvítky se pohýbaly, Kudy vlažné větrů vzdechy krajinou zavívaly. Bylo jasno i v mém srdci, temný mne opustil sen, Divoké přeludy zašly, radostně jsem vítal den, Doufaje, že v bludném zdání jen co vidinu jsem zhlíd, Kvítek nevýslovné krásy, vpravdě se mi bude skvít. Zašlo jaro, zašlo leto, jeseň má již přichází, Oko moje vůkol zírá, kvítek však nenachází; A ve vlasti když ho není, dál se pouštím v cizinu, Zda v jiném ho kraji najdu, k srdci svému přivinu. Zřel jsem hory sněhobílé, v chladnou půlnoc jsem se dral, Kde severní hvězda svítí, hlučně chvěje mořský val, Když na skále se odráží; tam, kde chmurnou pustinou Vicher divoce burácí – touhu jsem zanášel svou. Ale darmo mé hledání, ne v severu žije květ; Protož v ony jižné kraje toužení mne táhne zpět, Tam, kde v stínu Libanonu věčné jaro zasvítá, Tam i můj snad drahý kvítek v celé kráse vykvítá. Octnul jsem se v jižné zemi; oko vidinu stíhá, Kde po moři gondolérů zvučný hlas se rozlíhá; Kde se oudolí ve jaru věčném čerstvě zelená, V blahé vlasti libých zpěvů snad se ztíší touha má! – 78 Smutně však v kraji planoucím, na tichém břehu sedám, Po čem srdce touží, darmo v kroužných vlninách hledám; V nich se slunce skrylo, hvězdy třpytějí se hladinou, Ale kvítek můj nepatřím; žel se vznáší krajinou! „Rcete, vlnky, pěnné vlnky, kde můj kvítek přebývá?“ „Za vodami, v blahé dálce!“ šumný hlas se ozývá. Tam má vidina že žije? Mužně tedy stoupím v loď, S Bohem země, vlasti milá, obraz tvůj mne doprovoď! A ty větry, bujné větry, kam mne asi zaženou? A ty vlny, zda mne nesou ve vlast její blaženou? Hle, zas nová noc nastává, – vzteklé moře se pění, Žeňte, divé vlny, žeňte plavce toužebného k ní!