Bylo krásné jitro jarní, růžotvárné zoře hled
V zlatém jezeru potápěl vzdálný, objasněný svět,
A co stříbropěnné vlnky kvítky se pohýbaly,
Kudy vlažné větrů vzdechy krajinou zavívaly.
Bylo jasno i v mém srdci, temný mne opustil sen,
Divoké přeludy zašly, radostně jsem vítal den,
Doufaje, že v bludném zdání jen co vidinu jsem zhlíd,
Kvítek nevýslovné krásy, vpravdě se mi bude skvít.
Zašlo jaro, zašlo leto, jeseň má již přichází,
Oko moje vůkol zírá, kvítek však nenachází;
A ve vlasti když ho není, dál se pouštím v cizinu,
Zda v jiném ho kraji najdu, k srdci svému přivinu.
Zřel jsem hory sněhobílé, v chladnou půlnoc jsem se dral,
Kde severní hvězda svítí, hlučně chvěje mořský val,
Když na skále se odráží; tam, kde chmurnou pustinou
Vicher divoce burácí – touhu jsem zanášel svou.
Ale darmo mé hledání, ne v severu žije květ;
Protož v ony jižné kraje toužení mne táhne zpět,
Tam, kde v stínu Libanonu věčné jaro zasvítá,
Tam i můj snad drahý kvítek v celé kráse vykvítá.
Octnul jsem se v jižné zemi; oko vidinu stíhá,
Kde po moři gondolérů zvučný hlas se rozlíhá;
Kde se oudolí ve jaru věčném čerstvě zelená,
V blahé vlasti libých zpěvů snad se ztíší touha má! –
Smutně však v kraji planoucím, na tichém břehu sedám,
Po čem srdce touží, darmo v kroužných vlninách hledám;
V nich se slunce skrylo, hvězdy třpytějí se hladinou,
Ale kvítek můj nepatřím; žel se vznáší krajinou!
„Rcete, vlnky, pěnné vlnky, kde můj kvítek přebývá?“
„Za vodami, v blahé dálce!“ šumný hlas se ozývá.
Tam má vidina že žije? Mužně tedy stoupím v loď,
S Bohem země, vlasti milá, obraz tvůj mne doprovoď!
A ty větry, bujné větry, kam mne asi zaženou?
A ty vlny, zda mne nesou ve vlast její blaženou?
Hle, zas nová noc nastává, – vzteklé moře se pění,
Žeňte, divé vlny, žeňte plavce toužebného k ní!