Na horu jsem vstoupil, pode mnou pak země
Probuzovala se v soumračném svítání:
Jitřní dechy květin zavívaly ke mně,
Zářilať jitřenka v temném usmívání.
Nade mnou tu skály k nebesům se pnuly,
Pode mnou se pěnné jiskřily potoky;
S modra výsosti pak mi záře kynuly,
K dolině však luhy vábily mé kroky.
Tu mé srdce blíže vinulo se k zemi,
Oko však k zlatému vzhůru zřelo moři,
A duch mladistvými letěl perutěmi
Ku pramenu světla, k růžoretné zoři.
Jako v chrámě svatém ticho bylo; –
Rudé obláčka se nebem hnaly,
Růžemi své stopy znamenaly,
A zorné se jitro objevilo.
I tak skvěle planula jitřenka,
Jakby pustý svět vyjasnit chtěla;
Víc a víc v kol obloha se rděla
V plamenném co toužení milenka.
Jak v chrámě zbožném ticho bylo
V srdci mém; – usnultě žal, i trudy
Prchly, ducha svádějící bludy,
A mé oko temné se zjasnilo.
Tu jsem jitrem občerstvený zvolal:
„Zatemnělci! V prachu se ukryjte!
Vy, jenž člověčenstvo v tmách vodíte,
Věk osvěty vám statně odolal!“
Již obzor čelo své ruměncem ovinul
A plamen zoře na nebi se rozplynul;
Lesk adamantový se rozlil hladinou
A Jasoň milostně odhalil tváři svou;
Vltava zplesala, že nad ní svitnul den –
Jen srdce Pražanů objímal těžký sen.
V tom nad náš Vyšehrad, ze skalných rozvalin
Se slavně povznesl stín Libušin,
Velebně skvěla se věhlasná její tvář,
I její nad hlavou se zlatá leskla zář;
A z úst jí plynula ta slova vznešená:
„Má Praho! jitrem nechť se zjasní sláva tvá!“
I ztichnul hlas, a stín se v mlhu zavinul,
Pak Jasoň Pražanům s výše své pokynul;
Své záře nad Prahou tu rozlil slunka vzhled,
A český daleko kraj v novém jitru zkvět’;
I v ohni posvátném se srdce zahřálo
A láskou k národu a k vlasti rozplálo!
Jitro, mladé jitro! jaký den tě sledí? –
Táži se obláčků? nic mi nepovědí:
Táži se skřivánků, v poli co zpívají,
Na otázku moji neodpovídají.
Zdali pak se zjasní mlhavé ty háje
A to obilíčko po vlasti dozraje?
Či zkalené mračno na nás se přivalí
A nadějné luhy temnotou obhalí?
Jitro, milé jitro, pěkně se nám jevíš –
Jaký den však tebe sledí, samo nevíš.
Že ale tak jasně skvíš se, mladé ráno,
Den sleď jakýkoliv, – ty nám buď vítáno!
Zelené-li nivy slunko nám ozáří,
Zpomenem, že tvojí zbuzené je tváří!
A kdy ztemnělé mrakem hory uzříme,
Zpomněním na jasno tvé se potěšíme!