PLAVBA UTOPENCOVA.
[Květy 1839.]
Ve vlnách se jinoch tiše plaví,
Dál a dále, jak se řeka vine;
Oblak nad ním vlaje popelavý,
K zástavce hráz zelená mu kyne;
Ve vlnách se jinoch tiše plaví.
Mrtvéť oko jeho, tvář je bledá;
Netáže se vod, kam jej zanesou:
Orel ve výsostech kořist hledá,
Po lukách se rosné perly třesou –
Oko jeho mrtvé, tvář je bledá.
Ve večerní se potápí záři
Rozlité po vodách; – sám však neví,
Poblesk že pohrává jeho tváří;
S ním i žal, jejž líce vpadlé jeví,
Ve večerní se potápí záři.
Jakýž k té smrti jej los odsoudil?
Láska vytržence oklamala?
Či k sobě šílence tok přiloudil?
Zoufalost jej v objetí vln hnala?
Jakýž k té jej smrti lós odsoudil?
Voda tělo na břeh vyhodila;
K nebi umrlým pozírá zrakem.
69
Neví, kam jej vlna položila,
Netouží za vzcházejícím mrakem –
Voda tělo na břeh vyhodila.
Kdo jej zná? Proň-li kde srdce pláče?
Dravci jen ho s křikem oblétají,
Kolem bublina vesele skáče,
Větři s vlasem utopence hrají;
Kdo jej zná? proň-li kde srdce pláče? –