POMNĚNKY.
[Květy 1835.]
Překrásným snem se zdál mně život býti,
Pozemské sídlo rájem vznešeným;
Jen v blaženosti mnil jsem věčně dlíti,
V budoucnost zíral okem veselým.
85
O, kam se dělo jarní moje zdání?
Sotva zavála bouř ve vonný květ:
Již list po listu větrem se zahání,
A zcela jiný, změněný mi svět.
I mého snění obraz nejkrásnější,
Vidina má, kam ta se ztratila?
S ní blaho mé, s ní slunce nejjasnější,
S ní hvězda žití se odvrátila.
Nadarmo lkám, nemožno jí najíti,
Mně ztracenou již osud zpět nedá;
Její mi zář víc dráhu neosvítí
A temnou stezkou bloudí duše má!
Jen zpátky, zpátky, smutné zpomenutí!
Rozčilené mé srdce zničuješ;
Bolest budí se mi v tvém procitnutí,
Novým mi želem hled obkličuješ!
Poslední záře v temnotu když klesla,
Ach! ještě jednou jsem se pustil ven,
A v temném moři života, bez vesla
Plyna, jsem hledal ztracený svůj sen.
Však bouře divá v dálku mne zahnala,
Na pustý břeh mne vlny hodily.
Vidina má se víc neukázala
A žely mé se neukončily.
Znám osud svůj – neoželený zajdu.
Nechť! – krátký žel se v hrobě uleví;
86
A svou vidinu tam-li zase najdu,
Lepší než zemský ráj se mi zjeví!