ZPOMENUTÍ.
[Květy 1836.]
Rdí se na východě jasná zoře,
Jako tvář se rdívá první lásky;
Zoře plane jen v pohledu jitra,
Mladá tvář se rdí i v zpomenutí.
Zpomenutí! ano, ty jsi slunce,
Tebou zoře, jitro lásky plane!
Ach, to krásné jitro první lásky!
Duch se stápí v moře zpomenutí,
Opět líce, opět slunce plane;
Oči bloudí tam, kde kyne zoře,
Slza, jako za mladého jitra,
Skví se v záři milostného slunce.
Tam, kde pohoří v jarního jitra
Prvním blesku ozářeno plane,
Tam, kde tajným zdechem zpomenutí,
V obzoru procitla žhoucí zoře:
Oko zaslzené stíhá slunce,
Kleslé slunce, rajskou hvězdu lásky!
89
Všecky city splynou v zpomenutí,
Jako barvy všecky spojí zoře;
I jak růží ňádra dechu jitra
Se odevrou toužebností lásky:
Tak i srdce v zpomenutí plane,
Když se chmurami probírá slunce.
Jakou moc ty v sobě skrýváš, slunce?
Ve tvém květu svět obživne, zoře!
Ozvěna zanáší plesy jitra,
Zem a nebe v jednom ohni plane;
Slavík v háji zpívá blaho lásky,
V živém snu oplývá zpomenutí.
Ale ach, jen z jitra zoře plane,
Skryta zdřímá v nočním zpomenutí;
Nad hrobem se vznáší jiné slunce,
Mdlé co Luna, bledá dcera lásky.
Žel vystoupí z soumračného jitra,
Za hrobem se žádná nerdí zoře!