SNĚNÍ BÁSNICKÉ.
[Česká Včela 1838.]
I.
I.
Den umírá můj; – v západu splyne
Žel a blaho mého živobytí.
Poslední chci ještě záře zříti –
Tu noc temná v černý plášť je vine;
Tváře blednou, světlo světů hyne.
„Vábné obrazy bájného žití,
Vašich vnad kde čaromoc mi kyne,
Tam opuštěnému lze mně jíti.“
111
Hle, rozjitřená tu záře vzplane
Jasněji než z oblak slunka hled.
Skvělou zoří nový den mi vstane.
Zem oplývá v čarodějném chvění,
Divů plný se otevře svět,
Kročím ve vlast básnického snění.
II.
II.
Co jsem cítil v jitru své mladosti,
Co má touha si vyobrazila
V nejskvělejší záři spanilosti;
Vidinu, jenž v srdci mém se skryla;
První lásky hled pln milostnosti:
Poesie tam mi vyjevila,
Ó, by věčně, věčně nedožila
Ducha blažíc nebeskou vnadností!
Zpět se viňte, obrazy těch snů!
K věčnému mne doprovoďte dnu,
Kde, co krásno, v pravdu se mi změní!
Nechť zhasíná světlo umdlenému;
Jeden okamžik ve vlasti snění
K putování sílí mne novému! –
112