MONOLOGY.
Osvěcujte, hvězdy, smutnou dráhu mou,
Bych nebloudil cestou věčně ztemnělou.
Srdce roznícené zápalem mi vře,
Ale mysl strastmi obklíčena mře!
K titanskému boji duch odhodlaný
Osudné vyvrácet jal se balvany;
Hrdostí opásán k nebi bral svůj let –
Oslábla však peruť – k zemi klesl zpět!
178
Tma mne obkličuje – kde můj velký cíl?
Či mi pouhý hrob se dostal za podíl?
Souzeno mi vzdát se touhy vznešené
A v ničemných bojích zmařit síly své?
Ó, popřejte, hvězdy, jenom jiskřici!
Nedejte snažence schvátit vichřici!
Ještě vře mu srdce, ještě hmyzu roj
Nezryl všecku půdu, kde se koná boj.
Jenom kmitu přejte, ztracenou jen zář –
A mužně pohledne protivenstvím v tvář,
Zápal věčně mladý zapůjčí mu meč,
A on s zaslepenci v novou vejde seč.
V objetí polypů vázne jeho krok,
Mohutný mu nepřán myšlenkový tok,
Kořist z boje skromná snad vyplyne jen,
I o bojovníku jako krátký sen
Zanikne památka, přec snad některá
Kapka krve jeho kdysi za šera
Chodcovi jinému cestu objeví,
Kterou druhdy kráčel muž osamělý,
Naznačí bojiště, spoutaný kde stál
A s osudem tmavým o světlo se rval.