PRVNÍ LÁSKA.
Kdož, první lásky zkusiv žal,
Potají nad ní nezplakal?
U zřídla božských pocitů
Na kouzelném dne úsvitu
Rajského pokraj otvoru,
Kde vonné jihu nádechy
Co sladkých křídel útěchy
Se vznášely po blankytu,
Kde harmonickém ve sboru
Pozvuky všeho blaženství
Božská věštily tajemství,
Kde u věčnosti myšlence
Ulpěla duše blažence,
Mladistvý v sobě živíc sen,
Že nezajde ten krásný den!
Ten luzný, čarovnadný svět,
Jenž vešker mírem oplývá,
Že slétne jako stromu květ,
Když vichřice jím zachvívá,
Kdož na to ve snu pomnívá?
184
Trpkéť ti hrozí probuzení!
SotvySotva žes na té skvělé výši
Stanuv, v sladkém okouzlení
K čarovné ústa tisknul číši,
Tu osud záhubným svým zrakem
Tě dostihne a šedým mrakem
Pokryje ráj a vypudí tě
A na poušť vyžene. Takž dítě
Od matky odloučeno pláče,
Takž z hnízda vyplašené ptáče
V tísni si útočiště hledá,
Jak duše ze sna vytržená
A z ráje na poušť vyvržená!
Spíš dítě zas svou matku najde
A ptáčku zahynout les nedá –
Tvé jenom srdce v hořích zajde!
Slze opouštíš své to nebe,
Půl srdce z těla ti vypadlo,
Co zbylo – v tesknotách ti zchřadlo!
Pozbyv svůj cíl, sám pozbyls sebe,
I duše tvá se odloučila.
Jináť se s tebou k nebi vznesla –
Či pružnou peruť tam ztratila,
Že mdlá a chorá k zemi klesla?
Poznáním prvních srdce hoří
Se bytnost tvá z základů zboří!
A skvělé snů tvých prvotiny
Se rozplynou, paláce jasné
Jak úsvit nadějí tvých zhasne,
Se rozpadají v zříceniny.
185
Kdož, první lásky zkusiv žal,
By tajně nad ní nezplakal?