NA SMRT JANA PERNERA.
[Květy 1845.]
Vládne nad životem osudu tajná moc,
Ni slzy plačících nezjasní její noc,
Ni hoře želících záclony neprodrou,
Za nimiž ukrutná smrt stíhá kořist svou!
Tuť střelu zaslala na statný český kmen,
Jitřenu ranila – nadějný zašel den;
V dvou očích žířících skvělý uhasí svit,
I srdce zchladnulo, v němž velký hořel cit.
Zmrtvěla hlava – chrám záměrů vznešených!
Zaniknul zárodek skutků zasvěcených.
Čech zemřel, vlastenec! – jehož byl heslem čin,
Pravdy zasvěcenec, vřelý Čechie syn!
Kdo v duchu tušil tom vzlet k výši mířící,
Kdo zápal vlastenský v něm zkoumal zářící,
Kdo v čele hledal tam vznešené záměry,
Kdo v slova jeho vždy skládal své důvěry:
195
Toho nezklamal cit! – Však sklesla naděje –
A nad mrtvolou jilm se smutně zachvěje! –
Však, byť i jeho hrob kámen neoslavil,
On v srdcích přátel sám si pomník zůstavil!
Kdo věren vlasti jest – ten jej oželuje,
A v bolu nekrytém nad hrobem běduje,
Že v prvním výkvětu nám jarý zvadnul květ,
I hvězda nadějná v noc věčnou sklesla zpět! –