PÍSNĚ TUŠINSKÉHO.
[Hedvika, 1858.]
I.
I.
Na sladkých zpěvu perutích
Zalétá k tobě duše má;
Ve hvězdném lesku očí tvých
Svým žalům útěchy hledá!
Ty však odvracíš oči své –
Pro mne tvé hvězdy nesvítí –
A ve tmách hyne srdce mé,
Neschopné jsouc odřeknutí!
Ó, kéž by nebes tajná moc
Mne zbavila těch trapných pout!
Kéž bych po žití dlouhou noc
Na tebe moh’ zapomenout!
259
II.
II.
Pravěký, bujný lidstva květ,
Zkoumaje zjevy života,
Vyvodil, nestálý že svět
Jest marná pouze nicota.
V hlubokých bloudě mrákotách,
Utonul v svodném návalu
A v divých požívání snách
Nepoznal ducha zápalu.
Tu z modrých nebes klenutí
Jasný mu anděl přiletěl
A hnutím skvělých perutí
Se vešken obor rozechvěl.
V milostném jeho úsměvu,
V lehounkém křídel zachvění
Spočíval pramen nápěvů,
Uměny božské zjevení!
A nová zřídla života
Zem chřadnoucí osvěžila
A marná světa nicota
Se mžikem v ráje změnila.
Ba rájem stal se pustý svět,
Perutí zvuků povznešen,
Z prachu se pozdvih’ lidstva květ
Zápalem božským unesen!
260