Z POPĚVKŮ KNIFFOVÝCH.
[Morana, 1874.]
Sobě věnuj všecken um,
Málo mluv a hlas svůj tlum:
Před vyššími vždy se skrč,
Na nižší však nezavrč.
Ber, kde lidé nehledí,
Nech, o čem se dovědí!
Vskutku dobře jez a pí,
Tajně miluj, pevně spi.
282
Když máš dost už, nechtěj víc,
Ostatní je všecko nic.
* * *
Láska je vždy hezká věc,
Ale manželství je klec.
Žena úzké mřížky splete,
Adio, ty krásný světe!
Muži chce se zatoulání,
Žena pořád na číhání.
Sám se nesmí pobavit,
Ona musí při všem být,
Musí ode všeho mít,
S mužem jíst a s mužem pít,
Kdyby mozek jeho nebyl
Pod lebkou zabedněný,
Obrátíc ho na rub, vlila
Do něj by své myšlení!
Jestli muž však vůlí svou
Ženě v něčem neshoví,
Spustí ona motykou
A je rámus hotový!
* * *
Není, není, není víc,
Co mi užíralo plic.
Všecko pošlo, já jsem zde,
Ale nikdo neví, kde.
283
U plného teď plecháče
Srdce vesele mi skáče;
Proto ostanu co živ
Tichý bumbál Guntram Kniff!