Jak se skály se šklebí
na nás ten starý hrad!
Moc přešlo jeho lebí,
moc může povídat.
Co vyprávěl mi smutně,
já, drazí, povím vám:
O krunýři a kutně
vám píseň zazpívám.
Kdys rytíř Bohuš seděl
u okna s chotí svou,
byl s ní jen málo neděl,
s ní krásnou, spanilou.
Tu „trará“ zazní zdola,
hrad celý slouchá tich:
v komnatu v černé kápi
vstoup’ mladý, štíhlý mnich.
Byl vysokého čela,
z očí mu oheň hrál,
řeč jeho vřelá, smělá:
„Vás zdraví svatý Graal!
Hrob svatý vysvobodit
chce Bůh a volá tě!
Ó, připni kříž a táhni
na pomoc Golgatě!
Báječné uzříš kraje,
rozdivný poznáš lid,
nesmírná kořist zraje,
Hrob bude vydobyt!
Tvá krásná paní skloní
se k ňadrům vítězným –
vem kříž a lid a koní,
Bůh mluví hlasem mým!“
A rytíř táhnul s pluky
a s pohany se bil,
nes’ pouští, moří muky –
však Hrobu nedobyl.
Lid jeho padl v hoři,
on sám se navracel
na sešlém, věrném oři
roztoužen k vlasti zřel:
„Krásná je svatá Země,
zářná je hvězdná dál,
pláň moří, sněžek témě,
vzácný je svatý Graal!
Luzná je s vrahem sázka,
božské jsou svaté mše –
však láska, láska, láska –
láska je nade vše!“
„Ó, paní, v srdci nosím
tě k dálným končinám,
zrak slzou pro tě rosím,
na tebe vzpomínám!
Mne všechno nudí, studí
všech Orientů třpyt –
jen k jedné věrné hrudi
se toužím přitulit!“ – –
Zatroubil pod svým hradem
a vrátný otevřel.
„Ó, Bože! Vše tu ladem!
Proč v oku Tvém je žel?!
Kde je má mladá paní?
Kde kastelán je můj?“
A vrátný rukou brání:
„Můj pane, prosím, stůj!
Mnich, pane, jenž tě zlákal,
to nebyl Boží mnich,
to vlk byl, to byl šakal,
žádostný statků tvých.
Když odtáhl jsi v zbrani,
on s harfou přišel sem
a zpíval před tvou paní
s milostným zápalem.
A přišel zas a znova,
byl sladký, přítulný –
tvá paní byla vdova,
on pěvec potulný.
Když kvetl máj, on těkal
s ní na lov sokolí –
a marně lid tvůj čekal
a pátral v okolí.
Hned za nimi se vydal
tvůj starý kastelán,
a já hrad pustý hlídal,
tak našel mne můj pán.“
A rytíř stál jak sklaný,
zlomený, zoufalý,
a všechny staré rány
jej pálit počaly.
A neřek’ ani slova,
jen s koně seskočil,
mráz zatřásl jím znova –
v hor lesy zabočil.
V poustevně rána srůstá,
však často pěstě vzpnul:
„Ó, Bože! Drž mi ústa,
bych zrádcům neklnul! – –„