KOZÁK.

Josef Václav Sládek

Již slunce dávno zašlo, a šero na blankytu, jen ještě k západu je prerie v polosvitu. Tu tam již hvězda bledá z večerní mlhy pluje: to doba unavení, to tichá chvíle snů je. I kůň již kráčí zvolna a staví zas se travou, snad by nezbudil ze snů mne, mou co kráčí hlavou. Zařehtal kůň a v šeru se jezdec zjevil u mne, kůň kráčí též tak zvolna, jezdec sní též tak dumně. „Ký druh,“ to zazní s koně a tvář se kloní v šeru, „„kdo takto volat umí, dnes víc než bratr věru.““ „Buď zdráv mi, bratře milý, již po bratrském zvuku.“ Seskočili jsme s koní a tiskli jsme si ruku. „Jak, bratře, sem jsi zbloudil tak dálné do pustiny?“ „„Já z Čech jsem bludný zpěvák.““ „Já kozák z Ukrajiny.“ A sesedláni koně celdenní po unavě, a kozák rozžal oheň i ulehli jsme v trávě. A každý povídá, co mu nejvíc srdce tíží, on o spoutaném Dněpru, já o Vltavě v mříži. A kozák pokuřuje, až čelo dýmem v stíně, že není už jak bylo v té rodné Ukrajině. A že už tomu dávno, co nechce býti lépě, a pěl divokou dumku hetmanu o Mazepě. A dopěl divou dumku o Petru, bílém cáři, a z lulky prýská oheň a z oka jiskry září. A povídá, jak dumky jim doma zpívat brání, aby tu rodnou matku snad nezbudili z spaní. A v cizinu jak cizou je posýlají cáři, aby tu rodnou matku nemohli zlíbat v stáří. A jak poslány čety až sem po cárském slovu a krev co vydobyla, že cář dal za kus kovu. Jak on a koník syti té cárské služby hany si povyjeli raděj ty volné na buřany. A jak je jim tak volno, když koníku bok stiská, však po buřanech doma že přec jen se jim stýská. A jak, když slunce spadá, mu v domov pozdrav dává a vzchází-li, jak ptá se, či matka ještě zdráva? To slunce ale, slunce, že nerozumí žali, a že by raděj zhynul už v daleké té dáli. A rozplakal se kozák tak jako děcko malé a horké slzy pily ty uhly rozháralé. „Pro taký bol, kozáče, útěchy není v slovu“ – a tisk’ jsem ruku k srdci i ruku kozákovu. A večerní když hvězda kruh změřila až k ránu, zas rozejeli jsme se a každý v jinou stranu. A po jezdci ni stopy, když slunce vzešlo znovu, však z dáli zaslech’ houknout jsem pušku kozákovu.

Patří do shluku

ataman, kozák, síč, step, kozácký, ukrajina, dněpr, junák, turek, kyjev

16. báseň z celkových 275

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Časová melodie.*) (Josef Svatopluk Machar)
  2. Poštovský. (Alois Vojtěch Šmilovský)
  3. VIII. MLÁDEC KONĚ POCHVALUJE. (František Ladislav Čelakovský)
  4. Dumka. (Jaroslav Vrchlický)
  5. Marina Dmitrevna. (Bohuslav Čermák)
  6. Dumky. (Bohuslav Čermák)
  7. ORÁČ BOHATÝR (Petr Křička)
  8. Před odjezdem. (Jaroslav Vrchlický)
  9. Nocleh Ilji Muromce. (František Chalupa)
  10. Lov sokolí. (Karel Leger)