KOZÁK.

KOZÁK.
Již slunce dávno zašlo, a šero na blankytu, jen ještě k západu je prerie v polosvitu. Tu tam již hvězda bledá z večerní mlhy pluje: to doba unavení, to tichá chvíle snů je. I kůň již kráčí zvolna a staví zas se travou, snad by nezbudil ze snů mne, mou co kráčí hlavou. 18 Zařehtal kůň a v šeru se jezdec zjevil u mne, kůň kráčí též tak zvolna, jezdec sní též tak dumně. „Ký druh,“ to zazní s koně a tvář se kloní v šeru, „„kdo takto volat umí, dnes víc než bratr věru.““ „Buď zdráv mi, bratře milý, již po bratrském zvuku.“ Seskočili jsme s koní a tiskli jsme si ruku. „Jak, bratře, sem jsi zbloudil tak dálné do pustiny?“ „„Já z Čech jsem bludný zpěvák.““ „Já kozák z Ukrajiny.“ 19 A sesedláni koně celdenní po unavě, a kozák rozžal oheň i ulehli jsme v trávě. A každý povídá, co mu nejvíc srdce tíží, on o spoutaném Dněpru, já o Vltavě v mříži. A kozák pokuřuje, až čelo dýmem v stíně, že není už jak bylo v té rodné Ukrajině. A že už tomu dávno, co nechce býti lépě, a pěl divokou dumku hetmanu o Mazepě. 20 A dopěl divou dumku o Petru, bílém cáři, a z lulky prýská oheň a z oka jiskry září. A povídá, jak dumky jim doma zpívat brání, aby tu rodnou matku snad nezbudili z spaní. A v cizinu jak cizou je posýlají cáři, aby tu rodnou matku nemohli zlíbat v stáří. A jak poslány čety až sem po cárském slovu a krev co vydobyla, že cář dal za kus kovu. 21 Jak on a koník syti té cárské služby hany si povyjeli raděj ty volné na buřany. A jak je jim tak volno, když koníku bok stiská, však po buřanech doma že přec jen se jim stýská. A jak, když slunce spadá, mu v domov pozdrav dává a vzchází-li, jak ptá se, či matka ještě zdráva? To slunce ale, slunce, že nerozumí žali, a že by raděj zhynul už v daleké té dáli. 22 A rozplakal se kozák tak jako děcko malé a horké slzy pily ty uhly rozháralé. „Pro taký bol, kozáče, útěchy není v slovu“ – a tisk’ jsem ruku k srdci i ruku kozákovu. A večerní když hvězda kruh změřila až k ránu, zas rozejeli jsme se a každý v jinou stranu. A po jezdci ni stopy, když slunce vzešlo znovu, však z dáli zaslech’ houknout jsem pušku kozákovu. 23