Básně (1875)

Josef Václav Sládek

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
[I] J. V. SLÁDEK BÁSNĚ.
V PRAZE, 1875. Nákladem knihkupectví dra. Grégra a Ferd. Dattla.
[III] PAMÁTCE MÉ DRAHÉ VĚRNÉ ŽENY EMILIE (OBIIT XIX. AUGUSTI A. MDCCCLXXIV.)
[V] Ten krásy plný svět, ten život plný běd, to všechno jest jen zdání – a kdo mi poví z lidí, proč jedněm k štěstí vidí a jiným se ten sen být ku zoufání? –
[VII] Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze 1875.
[VIII]
NA OCEANU.
Polšeré noci, mlhavé noci na oceanu, na oceanu; z večera k ránu, mlhavé noci, hleděl bych do vás na oceanu. Na oceanu ticho je všude, jenom ta vlnka tajemně šumí, jenom v tom srdci divně to hude. Slyšíš ten šumot? Či kdo rozumí? A jak to srdce prudčeji bije: Rozumím, rozumím, hoj jak se žije tam v oceanu, tam v oceanu? 1 Hučely vody v mlhavo noci: „Smutně je v podmoří, mrazně a temně“ „Smutněji, mrazněji, temněji ve mně!“ – „Svou tedy rozsvětli noc v naší noci“ – – Polšeré noci, mlhavé noci na oceanu, na oceanu z večera k ránu hleděl bych do vás, mlhavé noci, až byste mne vylákaly do oceanu. 2
JISKRY NA MOŘI.
Je noc a loď má na moři, té pláni černosklenné; jen hloub’ když boky zaoří, na tisíc jisker zahoří po vodě rozperlené; ty hasnou – zas je temno. Loď letí – ticho; po boku to sýká jenom v hluboku. To nesýká, to vyptává se na mne vlna zvědavá, to vlna lodi šepce v sluch: „Jaký to jede divný druh?“ – 3 „Já nejsem žádný divný druh, mnohý jen bol mi dal pán bůh a jaký, loď ti nemůž’ dít, to musíš zpět mi domů jít a domov můj tak v dáli je – jak, má panenko, tam ti je?“ Má milá sedí v komoře a myslí dálné na moře; a hledí v nebes pokraji, jak hvězdy tam až padají. A když se hvězda svíří v pád, mne pozdravuje na stokrát a při každičkém pozdravě zatřpytí v hvězdy záplavě se slza v černém oku. A tak co večer sedí tu, co posléz v hvězdném zákmitu po jejím dlel jsem boku, a tomu již dvé roků. – 4 A neví oko nižádné, co hvězd do moře zapadne, a neví nikdo ve světě, jak dvé se očí uhněte za takových dvé roků. Napadlo hvězdic do moře, má loď tak mnohou vyoře, já hledím, jak to prýská; a když se hvězda zatřpytí, na tisíc slzí osvítí, pak hloub’ je na vždy shasí a loď má dál jde v temno. 5
MÁ MATIČKA.
Po dalekém moři táhnou plachty bílé, provází je vítr z břehů na daleké míle. Pluje bílá loďka černotmavým mořem, jen se vy mi neutrapte, má matičko, hořem. Má matička doma jak jen lehá, vstává, div že sobě nevypláče oči do krvava. 6 Má matička stará pláče jenom z ticha, ale i přes dálné moře srdce ji doslýchá. Slyš, matičko, vítr někdy plachty strhne, a to tvoje naříkání srdce mi utrhne. 7
U MICHIGANU.
Hučí vlny jezera do tmavého večera. Oj, nech sebe víc si hučí, bouř’ v mých prsou nepřehlučí z vln těch nikterá. Z večera, z večera hvězdy svítí do šera. Oj, něch sebe víc jich svítí, tmu v mých ňádrech neroznítí z hvězd těch nikterá. Z večera bezsměrá duše klesá do šera. Či přec někdy svit v ní splane? Zeptej se té potrhané hvězdy v hloubi jezera. 8
V PRALESE.
Je večer mrazný, mrazivý a nebe mraky zavíjí, jen časem pablesk zářivý na bílou padá prerii. Měsíce pablesk zářivý jen chvílí prorve nebesa a na prerii zakřiví se klikatý stín pralesa. A na pokraji v pralese shasíná oheň umdlený, 9 jen v mžik, když větrem vzedme se, zář rudou vrhá na kmeny. A chvilkou svane s jehličí kus sněhu vítr do louči – dopadne – oheň zasyčí a dým se vschoulí v kotouči. Zas padne louč a vyplaší z popele jisker záplavy a kouřem divné povznáší se ku haluzím postavy. Ty v klenbu když se povztýčí, povzdechne haluz borová: či zadul vítr v jehličí či dálný stesk to z domova? Tak z lehounka, tak pozvoli, tak zdušeně, tak z hluboka, že až to v srdci zabolí a slza vstoupá do oka. 10 A zdá se, jak by pomali až nebes tíhly ku krovu a zdá se, jak by lákaly tam nazpět, nazpět k domovu. V ten rodný, drahý dálný svět – poslední uhel shasíná a myšlenky jdou v let a v let a chodec znaven usíná. 11
O ŠTĚDRÝ VEČER.
Je štědrý večer; oblohou se bílý měsíc zaskvívá, sníh zmrzlý praští pod nohou a mrazný vítr zavívá. A pusto kol je u lesa; zde večer – tam již půlnoční, zde praská strom jen v nebesa, tam zvučí píseň vánoční. Či neslyšíš, jak plně tóní jak dojemně to do šera, že za takého večera se zasteskne až srdci po ní, a třeba srdce bylo v kusy v tu vánoční přec vpadnout musí? 12 Jen dál, ty chorý můj příteli, ač zpívat nám již těžká věc, tam kostelík je osamělý, vánoční zpívat musíš přec. K nebesům pne se vížka nízká a u ní stín jak černý kříž, okny se záře svící blýská, a píseň zvučí blíž a blíž. Což svíce to? – to divně svítí, což píseň to? – to divný vzdech: v oknech se chvějný měsíc třpytí, a vítr šumí po hrobech. A ticho zas, jen srdce bije: Stůj hochu, nejsme v zemi snílků, zde není doma poesie, zde mrtvý má jen k snění chvilku a s ním jen vítr půlnoční si z ticha šepce vánoční. 13 S půlnočním větrem tich a tich si mrtvý píseň odříkává a na hrob klesá chodce hlava a chladí se o mrazný sníh. A nade ním v měsíčném svitu rozpíná křídla anděl dumy a nebes modrém po blankytu jej odnáší kde moře šumí a dále ještě za mořem až v dálnodálnou rodnou zem. Zas k nebi pne se vížka nízká a u ní strmí černý kříž, zář ohnivá se z oken blýská, v akordech zvučných blíž a blíž zní mocně píseň vánoční. A v kostele tam svíce planou a svítí na mši půlnoční a na lid s duší rozkochanou; či na koho též s rozplakanou? 14 V dubové, hnědé stolici s skloněnou hlavou žena klečí, či slyší zpěv ten zvučící, či kněze zbožné slouchá řeči? Zavanul anděl perutěmi a měkké vzal ji do náručí a zdá se jí, že moře hučí, a zdá se jí o cizé zemi a v té – však slyš, co chví se z retů, slyš, jak ta slza k zemi kane: „Ochraň mi dítě v cizém světu, ochraň mi dítě, mocný pane!“ A vedle matky děvče mladé si oči kryje do stínu a k drvu horké čelo klade a tiskne ruku matčinu. – – – Zavanul anděl perutěmi a jako mlhu odvál sen 15 a na hrobě jen tichý sten a chodec z mrazné vstává zemi. A k nebi pne se vížka nízká a měsíc chvějnou se září se v kostelíka oknech blýská a v zmrzlé slze na tváři. 16
HROB V PRALESE.
Mou ženu v pralese mi pochovali, kde mladá haluz praská pod vývratí, kde paprslek se slunce na vždy tratí, tam mladou ženu mou mi pochovali. Má mladá žena v zimném hrobě dřímá, kde nad osykou sklanou vítr kvílí a hlava moje div mi nesešílí; mně puká srdce, ale ona dřímá. Jen ještě jednou přitisknout tě k srdci a zulíbat ty věrné oči zvolna, jen ještě dít, jak ztráta tvá mi bolna a vyplakat si duši na tvém srdci! Vrcholy stromů zaburácel vichr a zahnal zpět mne zas v tu lidskou bídu, má drahá žena dřímá ale v klidu; jí v chladný hrob již neburácí vichr. 17
KOZÁK.
Již slunce dávno zašlo, a šero na blankytu, jen ještě k západu je prerie v polosvitu. Tu tam již hvězda bledá z večerní mlhy pluje: to doba unavení, to tichá chvíle snů je. I kůň již kráčí zvolna a staví zas se travou, snad by nezbudil ze snů mne, mou co kráčí hlavou. 18 Zařehtal kůň a v šeru se jezdec zjevil u mne, kůň kráčí též tak zvolna, jezdec sní též tak dumně. „Ký druh,“ to zazní s koně a tvář se kloní v šeru, „„kdo takto volat umí, dnes víc než bratr věru.““ „Buď zdráv mi, bratře milý, již po bratrském zvuku.“ Seskočili jsme s koní a tiskli jsme si ruku. „Jak, bratře, sem jsi zbloudil tak dálné do pustiny?“ „„Já z Čech jsem bludný zpěvák.““ „Já kozák z Ukrajiny.“ 19 A sesedláni koně celdenní po unavě, a kozák rozžal oheň i ulehli jsme v trávě. A každý povídá, co mu nejvíc srdce tíží, on o spoutaném Dněpru, já o Vltavě v mříži. A kozák pokuřuje, až čelo dýmem v stíně, že není už jak bylo v té rodné Ukrajině. A že už tomu dávno, co nechce býti lépě, a pěl divokou dumku hetmanu o Mazepě. 20 A dopěl divou dumku o Petru, bílém cáři, a z lulky prýská oheň a z oka jiskry září. A povídá, jak dumky jim doma zpívat brání, aby tu rodnou matku snad nezbudili z spaní. A v cizinu jak cizou je posýlají cáři, aby tu rodnou matku nemohli zlíbat v stáří. A jak poslány čety až sem po cárském slovu a krev co vydobyla, že cář dal za kus kovu. 21 Jak on a koník syti té cárské služby hany si povyjeli raděj ty volné na buřany. A jak je jim tak volno, když koníku bok stiská, však po buřanech doma že přec jen se jim stýská. A jak, když slunce spadá, mu v domov pozdrav dává a vzchází-li, jak ptá se, či matka ještě zdráva? To slunce ale, slunce, že nerozumí žali, a že by raděj zhynul už v daleké té dáli. 22 A rozplakal se kozák tak jako děcko malé a horké slzy pily ty uhly rozháralé. „Pro taký bol, kozáče, útěchy není v slovu“ – a tisk’ jsem ruku k srdci i ruku kozákovu. A večerní když hvězda kruh změřila až k ránu, zas rozejeli jsme se a každý v jinou stranu. A po jezdci ni stopy, když slunce vzešlo znovu, však z dáli zaslech’ houknout jsem pušku kozákovu. 23
NEZDARA.
Sivého buku houští pod praletou v bořivé zemi jáma zapadlá; a nad ní kořeny se v mříže pletou a mech a ostružina uvadlá se svírají jak víko nad truhlou. „Bohdejž už dopadlo,“ děl druh můj starý, „a jasan vryl se v půdu utuhlou a nepustil, co dole chytí v spáry před soudným dnem!“ Pak drsně: „Brachu vari!“ „„Co jest?““ – A on jen vlek’ mne z huštiny, až stanuli jsme lesa na pokraji. „Prokleté,“ děl pak, „houšť ta věci tají a k pochopení, mním, jste ještě mladý, co skrvavené značí šediny.“ 24 „„A dál?“ – „Já nic, jen jediný muž tady by vyprávět směl vám tu příhodu, to jest, když měl by chuti k odchodu tam, kde už ani zmije nevděku nemůž znov’ zabit srdce v člověku. Však starý muž je dosud jako buk, jejž vidíte tam u té farmy čnět, třeba mu hrom již střískal mnohou sněť a mnohou schromil nezvedený kluk.“ * Zimní večer; sníh se jen chumelí a bělá tam, kde stojí u lesa farma osamělá. Sníh se kupí u vrátek, u oken i práhu; nikdo – z blízka, z daleka nenajde sem dráhu. 25 Na okénku zamrzlém stín a zář se mění; v jizbě smutno, ticho tak, jako po vymření. U ohniště stařena ruce v klínu svírá, hledí jako v mrákotě do prázdného čira. V koutě, sotva vidět jej dýmu pro oblaka, sedí starý, naslouchá, kyvadlo jak cvaká. „Ani tomu hosti dnes nezdá se být radno; nemyslíte, pantáto, že tu trochu chladno?“ 26 Starý dýmá těžko dnes, neví, kde to vězí; myslí tak dva zavaté v lese na pařezy. „Neslyšíte, pantáto, jak to praští v buku?“ „„Eh – to jenom v krbu tak z bukových těch suků.““ „Nezdá se vám, pantáto, už po kolikáté, že to ťuká na okno?“ „„Pořád něco máte.““ „„Daleko ni široko živá duše blízká,““ myslí však: „„Už zas se jí po tom mrtvém stýská.““ 27 „Aj tedy přec, ač zavato, tím vzácnější jsou návštěvy, což neřekla jsem, pantáto, že na okénko ťuká to?“ A starý vážně: „„Toť se ví!““ * Ten samovárek s komína si s větrem kloktá, šveholí, že cizina je cizina, však s někým když se vzpomíná, že s pola tak to nebolí. A větrové když zaduli dvé ptáčat v moře z domova, že k sobě se tu přitulí a druhu soudruh stonulý pod křídlo hlavu uschová. 28 A srdce k srdci přiletí i v zármutku i veselí a v pevném jsou si objetí, kdož doma jako zakletí by úsměv k sobě neměli. A vítr hučí s komína a samovárek klokotá: „Jste divná mi to družina, když pojí vás jen cizina a doma jste si cizota.“ * „Aj to je tedy vaše písnička? No každý člověk nějakou tak složil, jeden to pišepíše, druhý to jen prožil a vaše hezky v spaní uhýčká.“ 29 „Má stará tam již klímá u plotny a snad si ve snu také něco skládá, vy v bdění sen oa ona ve snu ráda si v píseň mění život lopotný.“ „Má každýť už tak vlastní spůsobu; víc nemá jich pro žití času zpívat a rádo se, když vidí den se stmívat, s tou němou písní vkrade do hrobu.“ „Kéž bůh je snů tam těžkých ochrání, a dá jim poklidu po těžkém dílu a těm, kdo živi jsou, kéž popřál sílu, by nestrhla je tíseň v zoufání.“ „Bývajíť kruté lidské trampoty, však člověk snese k nevěření mnoho a trpčit? Nač? Má každý dosti toho a v lidském bolu není novoty.“ 30 „Konečně člověk všemu uvyká, jako ten pahejl v lese osamělý a ten i není opuštěn tak celý, když přátelská jej haluz obmyká.“ „A my jsme stáli věrně u sebe v modlení, práci, bouřlivu i klidu, i krvavý když blesk ji zbavil vidu a o pomstu pak zahřměl do nebe.“ „A já ji držel rukou schromenou – No když jsem začal, dopovím to zkrátka: já seděl tady, tam seděla matka, jen puška tam nebyla nad stěnou.“ „A venku bylo zrovna jako dnes a v domě ještě více zasmušilo; on matce děl – již nevím, co to bylo, a já mu řek’, že nevděčný je pes.“ 31 „A on se zved’ a vyšel ze dveří a v domě bylo ještě pošmurněji a matka slouchá s pláčem po kročeji, když nevrací se ani k večeři.“ „Ty ženské všechno pláčem vynutí a člověk nemá srdce nad kamení; dím: Jsme mu v cestě, mlád je, snad se změní.“ A ona: „Bůh mu dá snad vnuknutí.“ „V tom zablesklo se jizby do šera a ráno našli v krvi nataženu, ji zde, mne tam – však musím zbudit ženu, zas nějaká ji mučí příšera.“ A od kamen to zní, zda ze spaní? „Živým dej, pane, v utrpení sílu a ty, kdož ulehli po hříšném dílu, milostí svou snů těžkých uchráni.“ * 32 „Aj vždyť jsem řek’, že za to duši dám, když ze starého slůvka vyloudíte, kdo, co a jak – nuž, dopovím to sám snad někdy, jestli dál to nepovíte. A kdyby se i dále povídalo, s takými věcmi pochodíte málo. Co najde kdo v těch všedních dějinách? Vždyť děti sobě každý vychovává a pomůže-li někdy z nedočkava tátovi které za hřbitovní zídku, když neklidí se, jak se zlíbí kvítku, přečtem si o tom zprávu v novinách a dál se nikdo o to nestará. Však dá-li bůh, že někdy na kolenou vám houpat bude klučina se malý, pak při vzpomínkách zem tu na vzdálenou mu doložte, že pospolu jsme stáli, kde oběsil se kluk ten nezdara a jámu že už dávno zaorali.“ 33
NA HROBECH INDIANSKÝCH.
Zem svobodná a přec tu bezpráví, jak děsnějšího neviděly světy: zmar každý krok a zločin krvavý, a každý hles vítězné oslavy divoký vskřek, jejž neznal barbar ani na zříceninách Říma před sta lety. Když na vaši si tyran stele šíji a do prachu vás šlape poroby, tu ku poplachu všechny zvony bijí; když divoch padlých tančí nad hroby, těch, co mu v hrdlo sami tiskli nůž, tu divokou je šelmou rudý muž a děti strašíte tou komedií. 34 Však tento lid, jenž tisk’ vás v náručí, když po kapkách se krve umučí a v srdce družné, prosté, otevřené se jako v posměch olova kus vžene, ba na hrobech když jeho prokletá vítězná píseň huronské víc hýká – toť do pralesů vnikla osvěta a přec-li kdo, že bezpráví to, říká, to „lichý útlocit“, to „romantika“! Leč – budu psát, však lichými ne slovy, vždyť viděl jsem tu zem jak čárný ráj, s jezery modrými, že azurový závodit můž’ jen s nimi nebes kraj; a těch se v bezdnu tmavé lesy třpytí a táhnou v dál, že vrcholný ten lán, když slunce zář se po něm rozesvítí, jest jak ten rozvlněný ocean; a ptáče každém suku na širokém a zpěv se mísí v každý větru dech, a z křoví laň velikým zírá okem, a nohou jako struna tepe mech. 35 A z pod větviny dlouhé, tmavostinné se řeky proudí čisté, křišťálové, jak slza když se z pod obočí řine. A vodopády barvě ve duhové stříbrným pásmem se skalin se lijí a v květy hází perly démantové a plní lesy šumnou melodií. A prerie ty dálné bezhranné s tím pestrem květů plných vůně, svitu a lesku démantů jak v malachitu, a toto vše, ta krása neobsáhlá, co z ní je tam, kam vaše ruka sáhla? Kde vigvam stál, tu vaše bezměrá se líhnou města hladové jak houby, a v lesích pádná houká sekera a množí denně vaše dílo zhouby, a z lesů „plot“ prerii rozřeže, a po jezerech letí parní šrouby a v svět roznáší vaše loupeže. Ba všechno, vše jste sobě osvojili a k octroctvíotroctví si skladli pod nohy, 36 z vás každý svou zve tu neb onu míli, kde díl má země té syn ubohý? Kde osvěta nešena temnot robu? Jej vyštvali jste odsud jako laň, že nemá místa pro své hlavy mdlobu, jej „rukou vlídnou“ odvádíte k hrobu a příští rok jej vyštve vaše zbraň to pro dolar; ten proklet buď, kdy prací zaň jedno lidské srdce dokrvácí. Kde osvěta? tak ptám se ještě jednou. Já viděl lid ten před vašimi domy, jak s žebrákovou čekal tváří bědnou a marně čekal, ven až po něm shlednou a hodí drobt, jenž padá pod stoly: a div že srdce při tom nepuklo mi: syn země té, žebrácké o holi! Volnost jste sobě zbudovali tady, evropský otrok zdání o ní nemá, však střísněnu ji krví vidím všady dnes, v minulu – a budoucnost je němá. 37 A buďte volni, všeho ze světa že z prachu k vám zřít budou otroci a svítiž vám ta vaše osvěta jak nové slunce tmavé do noci a stavte všemu, co je lidské, trony, že řekne rozum: „Spasili jste nás,“ či srdce lidské nebude se vás též jednou ptát: „Kde padlé miliony? Kde Abela si nechal, Kaine vrahu?“ Kdo za vás odpoví v tom celém vašem blahu, kdo ze světlé té záře kolem hlavy vás rudého paprsku hanby zbaví? 38
POMNÍK INDIANŮV.
Vykopal mu hrob vedle jezera; jenom dvé divokých očí svítí do šera. Do hrobu mu dal skrvavený mlat, aby věděl, kdo ho zabil, že už také pad’. Nade hrobem mu oheň rozdělán: ať posvítí cestou sobě v duchů mhlavý stan. 39 S klády ale vrah sval se do řeky, tmou lákejte bludičky ho s cesty na věky. Na hrob, bratře, dám borový ti kmen, aby běloch nezhanobil zejtra už tvůj sen. A když dotkne přec sekera se jej, ruku tu po první ráně vývrať pochovej. A kdo rozdělá doma ohně si, z uhlů žhavých ať mu ruďoch děti poděsí. 40 A kdo v stežeň jej k lodi uchopí, v tiché noci, vše když dřímá, loď ať potopí. A kdo urobí mrtvému z něj stan, ať mu ani v hrobě nedá pokoj Indian. 41
ZASTESKNUTÍ.
Sirá je, ach, sirá naše domovina, již tam ani oko suché neusíná. Již se ani hlava zdráva nepozvedá, ale ta cizina také všeho nedá. Snad se pokoj vrátí, slza z oka ztratí, ale domov, domov nikdo nenavrátí. 42
BRATŘÍM V DÁLI.
Bratři, milí bratři moji v dálné rodné domovině, zápasíte v tuhém boji a já těkám po cizině. Hory, doly obzor kryjí, tmavé moře mezi námi, noha bloudí po prerii, ale duše mezi vámi. Vzdornáť šíje hor i dolů, divoce to moře hučí, ale zvěst o vašem bolu nepředělí, nepřehlučí. 43 Černé hory mezi námi, divoké se moře pění, ale v srdce zarývá mi zvěst se vašich utrpení. Nemyslete, hoši, ale že tu bídním, chořím v duchu učím já se lítat dále také jednou v volném vzduchu. Učím já se přímit šíji, kde se dosud právo vidí, volná srdce ještě bijí, kde je dosud – šťastných lidí. Leč kdy byl bych orlem v letu a vy ptenci za mřížkami, vrátím se z těch volných světů, žít anebo umřít s vámi. 44
DO DÁLI.
Má otčino, má drahá otčino, dražší mi všeho, čemu duše blízká, čím oko mé kdy slzou zrosíno, má otčino, mně po tobě se stýská. Ach stýská, stýská po té tváři milé jak dítěti se po náručí matky, z níž vyrvalo se za svévolné chvíle jdouc za vidinou v jiném světa díle a se sklamáním chce a nemůž’ zpátky. A bez útěchy bloudí cizí zemí a nemá nic, než k vzchodu pohled němý a jen tu noc s tím sněním o domovu a jen ten vzdech, když probudí se znovu. 45 O domovino, domovinko v dáli, kéž vyslovit mi lze, jak toužím zpět, kéž to, co div že prsa mi nespálí – leč marně, marně, řeč jest pouhý led, s nímž prsou žár se spojiv slzu zroní – ta novou v líc jen vrásku vyzebe a skane, schne, ty nevíš ani o ní, a já tu práhnu, hynu bez tebe. 46
TOBĚ.
Tobě, co s tváří bledou, řetězem kol šíje na trůnu sedíš v rumy skáceném, laur strhaný na čele vznešeném, na něž s pod lauru chmurný stín se lije co dumný sen o ráji ztraceném; Tobě, jejížto povzdech, rtové halí v tak tklivý úsměv, že by zahynul člověk jen hořem, kdyby nekynul dál Tobě žít bol v oku neskonalý; Tobě, jež celá v pohrzení, žalu mi dražší’s tisíckráte těch, kdo v tém si vítězný tisknouce diadém hlavou se v nebi, nohou brodí v kalu, 47 mi dražší’s tisíckrát s tím zdraným šatem, s tím řetězem, kde slzy – perly stkvoucí, Ty železem a oni spjati zlatem – Tobě chví z ňader píseň má se vroucí! Ha píseň, píseň jen? – Při boží hněv! Uštvali Tě jak laň hon psů a hochů, vyssáli Tě, jak upír spících krev, zhyzdili Tě, jak barbar řeckou sochu; a stupili tě slabou, v bídu sklanou, že sníh by zkrvavěl nad takou hanou, a my? – nám stačí vrkající zpěv! Jsme národ žebráků! – žel duchem víc než tělem, svým činem na mizině, ač ne řečí. Ten minul čas, kde sáhalo se k meči, kde ranou v tvář mluveno s nepřítelem. Když mrtvý kámen britským hubitelem z bořícího se loupán Parthenonu, kleft jako skála, zaplakal co dítě nám, kde již všemu odzvonili k skonu, 48 jímž nezůstalo ani ve úkrytě nezhanbené ni upomínky jedné; u nás, kde člověk ani neusedne na místě slzou, krví nezvlaženém, kde kamen ne, kde šlapou srdce živá: nám ani slzy – nám dost slova bývá, a žár co zbudí v robu otupělém, v nás zbabělství se zdusí pod popelem! Jsme národ žebráků – já také žebrák jsem a to, co jiní, k nohoum též ti kladu: vínek to ze slov, rýmem spjatých v řadu, jen jiní snad co ne: horoucí slzu v něm. Odvrhni slova má, jen pozvol, matko, prosím, bych zlíbat směl tvé ztlelé řízy lem. Jsem žebrák, čin nedospěl v srdci mém, jen slzou, dovol, ať tvé rány zrosím – odvrhni slova – jen tu slzu vem. 49
Z IRSKÝCH MELODIÍ. I.
Vy pušky máte, my jen holé ruce, my právo jen, vy máte násilí, nám titulů se zrádců udílí, vám za zločin se dává absoluce. Vy pány jste, my schátralou jen luzou, vám v povel hon jde slepých otroků, my nadšených jen máme proroků, my láskou jen, vy bojujete hrůzou. Vám kyne čest, nám pranýř, úmor, hany, vám křížky v hruď, nám bodák nebo kříž, vám k šejdům světlo, k činu nám jen skrýš, my nic, vy v podpor máte velikány. 50 Vás v pyramidy kladou, ve Pantheon, náš do všech uhlů vítr snese prach, náš pomník Helota je v dějinách, váš Caesar tam a hrdý Napoleon. Nuž ať – tu kletbu všichni znají dnové, že vaše pěsť náš kácí ideál, však znají též, že vždy zas z prachu vstal jak „země syn“ kdy čerpal síly nové. Tak často již nad skrváceným světem tyranů houkla hymna jásává: Zasedněm k hodům! Ticháť Varšava – – ticho hřbitově kostmi na posetém. Tak často již si budovala tróny na kupách mrtvol havěď hýřivá, kypěla hudba, číše pěnivá – slzy to horké utlumené stony. 51 A na posměch krvavým stínům hýká rouhavé v chrámech: „Pochválen buď bůh“, však jaký ryk to zahřměl pánům v sluch? to Rob’spierre, to Harmodia dýka. Jen tropte dál své krkolomné špásy, my – také své; snad zas nás porvete; nech – z naší krve mstitel vykvěte, čí vítězství však – to dopoví časy. II.
O bože, bože, ten když svět jsi stvořil, tak lepý, krásný, k samé určen lásce, či zamýšlel’s jej v lup dát dravé chásce, či chtěl’s, by červ, jejž’s stvořil, zas jej bořil? 52 Což nechtěl’s, aby volny světy byly jak Ty, než čeho v pustém bylo šíru, či neurčil’s jich k svobodnému víru, nechtěje, aby na řetězích hnily? Proč trpíš jich, těch rouhačů Tvé vůli: že’s vzduch učinil, sup by volněj létal, a zem, by tvor Tvůj do prachu se metal, a oheň, pout by tyrani v něm kuli? Myšlence jedné koří svět se celý: To’s Ty, – krom Tě kdo dít smí: Já jsem jeden, jenž vládnout smím, kdo k jiným: K poutám’s veden! Prach prachu: „Modla jsem, ty klaň se!“ – velí? A přec tak jest – ta muška v každé chvíli se volná shřívá – kvítek volně vschází, to ptáče volné píseň pěje v mlází a muž, Tvá chlouba – všechněch bídnější-li? 53
PŘED TRÓNEM.
Na trůnu sedí král, kol otroci se plíží v zlatém havu a před trůnem, do výše mladou hlavu a spoután na rukou i nohou mladík stál. „Ty’s můj mi bouřil lid, ty zpěvem prokletým lil’s v sluchy tyto, co chci, by na věky jim bylo skryto: ty’s v dřevěných těch srdcích budil cit! Ty’s luzu poštval na můj strážný tém a znesvětil tak osobu mou svatou, pak bratry vlastními byl’s vydán s rukou spjatou, ty’s propad’ životem.“ 54 „„Ty’s propad’ životem; buď dlouho živ náš král! Ty’s propad’ životem, hosanna králi tobě! Ty zhyň, živ náš buď král!““ tak zní to v širé kobě. Jen mladík tiše stál, stál s hlavou vznešenou a nohou ve porobě. „Však líto tvých mi let a líto, v tvé co lyry dřímá lůně; ta líp znít bude o stříbrné struně, než bouřit, líp sny luzné v zrak mi set. Líp pastevci hrát při Saulově tróně, než před archou kdes luze tančit v ples; hraj králi, hraj v mou duši smutek kles’.“ Tak zase král s úsměvem blahosklonně. „Hraj králi, králi hraj, hraj králi, zlý mu smutek duši tísní, hraj králi, truchlou duši zvesel písní, hraj králi!“ kolem zlatá hýká láj. 55 Jen mladík tiše stál s povrhou kolem rtů, vznešenou se hlavou a v ruce zvolněné se zaleskla mu dýka a stisknul v srdce ji – svou lyru krvavou s poslední myšlenkou na svatoloupežníka, jenž lyru znesvětil a korunu si vzal. 56
BRATŘI.
Dvé bratří bylo, synů matky jedné rovných si tělem, duší každý jin’; jeden jak orel na skálu kdy sedne a druhý orla v jezeru jak stín. Ten jeden vratnou hnal se v výšinu s povrhou hledě na to, co je dole; ten druhý zas rád bloudil po údole a ke rtům tisk’ i zvadlou květinu. Ten jeden tlukot srdce bouřlivý jen svého znal – ať v tísni jiné je; ten druhý sotva kdy se usměje, když pod lístkem se spadlým červík zakřiví. Dvé bratří bylo – orel na skalině a orla stín v jezera tmavém klíně. 57 Ten v bouři jenom švihá perutí, ať snáší dál jej přes zrumené kraje; druhý se každým vzdechem zarmutí, jímž srdcí lidských hloubí rozryta je. A jedné matky přec to děti obě, jež s dávné výše sklesla v ponížení a otčímské teď upíc ve porobě vzhrdu i výš v svém pojí utrpení. A dětem choré matky zželelo se, ač oba ved’ snad různý pocit k tomu: ten snad by zmocnil otcova se domu, ten matce aby přispěl v krutém lose. Povstali oba proti otčimu a jeden slovy děti křísí druhé, vzkříšené vede druhý ku činu, až uvolněna matka z vazby tuhé. A první v políbení přitisk’ matku, a dí, že konec na vždy s jejím žalem a druhý zmocnil otcova se statku, ten první synem, druhý stal se – králem. 58 A král si druhé sehnul k úklonu; jen jeden šíji v prach si nestele a král si soudném used’ na tronu a před ním zbujník čeká ortele. „Bratře, jen slovo tvé a volným’s zas, vždyť jedna, jediná přec krev v nás bije, ač zasloužená toga hruď mou kryje ten purpur neutlumil srdce hlas – Jen jediné té myšlenky se zhosť na to, co nestrpímnestrpím, by vzalo změnyzměny, jen zapomeň nedávnou minulost a zapomeň na lid ten zotročený! Zanech té luzy, srdce, bez citu jež křičí jen a za úsměvem těká, již lapíš v jednom zlata zákmitu, jíž chleb když scházíschází, „volnost“ křičí tu a tam jak pes na vše, co kol jdejde, štěká, hoď chleba kus a zvolej: Milý jez – a uvázeš je znova na řetěz! Zanech té luzy, tam co pádí skoky, kde jiný dít jí musí: vásVás co’s bolí, 59 kdos tmou a pouty vaše vodí kroky. „Být musí jinak“ vstříc mu zahlaholí! tu žoldnéř najatý se zjeví s holí a na vše strany se to rozutíká, jen prorok nechán v rukou násilníka.“ „Či nevidíš, jak plazí dnes ti sluzi, jichž víc jsem od včíra své hřbety ohnulé jim srdce vzalo zlato otrulé jich hanbu oblekl jsem v titule – o bratře, chraň se bezsrdcé té luzy a setři jen to povrhání s lící a podej ruky mi – jsme smířeni a já tě své posadím po pravici a po mně první budeš v uctění.“ – „„Odhoď ten purpur – ten purpur odhoď, bratře, té luzy horká krev se na něm pálí, rozbij ty perly, co tě leskem šálí a hořky jsou jak slzma, když je natře. – Zašlap ten diadem, jenž jako zmije se vine vlasem ti a sevírá železným kruhem tisíceré šíje a myšlenky jim z mozku užírá! 60 Zahoď to žezlo, shroť podnoží tronu, to žezlo, jež jim hanbu v čelo sází, ten trůn, jenž jako můra sny je mrazí a šťastná prsa dusí milionů! Buď bratrem jim, veď bratrským je slovem, a nehoň v poslušnost je jako zvěř, buď bratrem jim a lepším’s-li jim svěř, jak žíti ve světle, ne chřadnout pod okovem. Že lidmi jsou, je uč, že volnost v nich a nebude jim třeba proroků a uč, že není pánů, otroků a vlastní krev nezradí žádný z nich. Nelákej k sobě zlatými jich kazy, nechtěj, by vlastní zločin všeliký byl lichotnými stlumen pokřiky a šelma se ti k nohoum nepoplazí. Sřekni se myšlenky, že v světě chátra, jíž pánem být kdos moc má jedinu a já tě k prsoum zase přivinu a já tě budu věčně ctít – co bratra.““ – – – – – – 61 Na trůnu sedí král a hlavu kloní a ruka v křeči v purpur vtíná se a prsa dmou se v horkém zápase čelem mrak myšlenek – zář koruny se honí. A již se smyká koruna pomalu a již královská toga strhána – tu zadrnčí jak hromem okna sálu a před palácem zní to „Hossana!“ A vskočil král, – již svit jen koruny mu s čela hleděl „Ha, slyšel’s ji, tu myšlenku tvé luzy?! Tvé slovo poslední?“ – – „„Já dopověděl!““ „Ty’s děl svůj ortel – odveďte hoho, sluzi!“ A jedním skokem král seskočil s trónu a před palácem hřmí to: Král buď ctěn! a král se smavě kloní na balkonu; zas křik – v něm uvnitř tichý domřel sten. 62
BITVA.
Dvě stě tisíc mužů stojí jako skály, dvě stě tisíc jako mrak se vstříc jim valí. Dvě stě tisíc mozků v každé straně hoří: či mrak sdrtí skála, či blesk skálu sboří. Čtyř set tisíc rety ku kletbě se šeří a jak očmi vlků jedni druhých měří. Mračivých tu vršků proti sobě dvé je a na každém vršku jeden král se směje. A s obou těch vršků sklami pozíráno a král králi dává tajně dobré ráno. Tváře ty se mračí, zraky planou záští, ale ruce tisknou v purpurném se plášti. 63 Dva králové s vršků pokynuli dlaní, čtyř set tisíc vzduchem zahučelo zbraní. Deset tisíc vzduchem zaječelo vzkřiků, krali aplaudují jako na muziku. Na tisíce mužů klesá v prachu šeru, dívají se králi jako na operu. Na stotisíc mužů druhé v útěk buší, jeden král se směje: „Dobře jim to sluší.“ Jeden král se směje, výše trůn si staví, jej král druhý přišed, poklonami slaví. Na tisíce mužů na pláni se válí, a dvé králů na zdraví si pije s generaly. 64
JE MALÁ TA MÁ OTČINA.
Je malá ta má otčina tak maličká, tak rozrytá, div neroznesla už ji v svět ta nepřátelská kopyta. Vy pyšně na ni hledíte, jak ubohá je, nevelká, a mezi vámi místečka ta chudá nemá popelka. Jste velcí, slavní, úzký svět je pro ty vaše hrdiny, a ona z koutku hledí jen, jak vy děláte dějiny. 65 A jen když přes ni pádíte, dá své vám krve potoky; oj bože, vždyť vy pány jste a my jsme jenom otroky. Však my, ač vámi skupená sta let nás kryje mohyla, však my – chci říct – už slzu zas ta spráhlá země vypila. 66
NEUMĚL BYCH ZAPOMENOUT.
Táhnou mraky ku západu, kývají mi nad horami a já hlavu v dlaně kladu – „Pojď zas hochu, pojď zas s námi, tam bys mohl zapomenout.“ Táhly mraky a já s nimi přes hory a moře dálné, letem cestu značily mi mraky kalné – zraky kalné, neuměl jsem zapomenout. 67 Krásno tam za oceanem, srdce volná, šíje tuhy, každý svým, jen bůh všech pánem, krásné jsou ty volné luhy těm, kdo umí zapomenout. Stál jsem moře na pokraji, díval jsem se přes vod pláni. „A kdy byl bych zde jak v ráji“ – přece jsem tam neměl stání, neuměl jsem zapomenout. Táhněte si ku západu, mraky, lidé, tažní ptáci, všech těch vašich u pokladů naši bídu, naši práci neuměl bych zapomenout. 68
LÁSKA.
Láska, láska, láska, važte ji, palte ji, mučte ji a ona přece v světě zůstane, svět nevymknete z jejích kolejí. Láska, láska, láska vždy znovu v mladém oku zaplane, vždy mužná krev se za ni vyrosí, vždy naděj vlije v srdce rozklané. Láska, láska, láska, ta o milost se vaši neprosí; té dokud máme v žilách krůpěji, ať vítězstvím se někdo honosí, nuž můžete-li, zmučte, zabte ji! 69
ŽIVOT.
Tichounce tiše plyne život jak zrádné moře v odběhu a lehkověrný, bláhový je člověk spáč jen na břehu. Jen časem vlna divoká mu do snu zašplíchá a člověk s hrůzou naslýchá a vzkřikne – vlna utichá – – spáč klidně usne zas. A zvolna, kradmo, zlehounka jej vody obtočí, jich šum, ta hudba hebounká jak olovo mu sype na oči – – 70 Tu zahřmí vlna mohutná a spáč vyskočí zděšený: „Oj ten můj život ztracený!!“ – A vlna se jen zachechtá – – O bože můj – ta hra je ukrutná. 71
PÍSAŘ.
Zas již půlnoc zahučela s věží a on ještě píše, škrtá, číslí, ruka mdlá a oko zírá s těží, píše, myslí – písař nic nemyslí. Psaní, psaní do skonání – o večeři dnem se hmoží, v noci píše o snídaní a když chorá hlava přec se složí, píše ve snu dlouhé účty boží. 72 Pak to pero ryje jako dýka – Teď jen cítí, den proč, noc tak krátká a ten život přece tak se smýká; – skrápla slza – škoda posejpátka. Konečně to pero stranou klade, v srdci výkřik, ale rty se vzpouzí; z ticha, z ticha k posteli se krade: „aťAť se žena s děckem neprobouzí!“ 73
OSUD. I.
Již skor tvá myrta v rozkvětě a ženich má tě rád, pojď, vpletu ti ji do vlasů, již čas se, dcerko, vdát. Matičko, matko, pro boha, když už mne chcete vdát, ten vínek dejte do vlasů a mne s ním pochovat. Jen utiš se, má dceruško, je osud divný hráč a to ví jenom pán bůh sám, kde radost dá, kde pláč. 74 Co od oltáře spolu šli dnes šestnácte již tomu let, před nimi stojí mladý muž a dívka jako jarní květ. „Hle, dcerko,“ dí máť s úsměvem, „to náš byl vínek myrtový.“ A co ten úsměv znamená, jen otec ví – však nepoví. II.
Již ta má myrta v zahrádce dozrála do času, nuž pojďte, družky, vpleťte mi ten vínek do vlasů. Proč, matičko, má pláčete v ten svatební můj den, vždyť byl to přec v mém životě ten nejkrásnější sen. 75 Já nepláču, má dceruško, to radostí jen snad, jen jdi a bůh tě opatruj tam na sto tisíckrát. * A není tomu rok ni rok, co klekli spolu k oltáři, a přes zídku tam volá kdos: „Hoj vstávej, starý hrobaři! A vykopej mi jeden hrob a jeden mému dítěti a máš-li srdce útrpné, nech kousek místa pro třetí!“ 76
ANDĚL SMRTI.
Když s mroucího se skrádá chvit žití poslední jak s prchající hvězdy svit, právě v přededni, A člověk v jiných krajích již bloudit počíná, tu anděl smrti nad ním svá křídla rozpíná. A vlídnou ruku klade na čelo v mrákotě, by snilo ještě jednou, o zašlém životě. A tíhnou různí snové tak zvolna, pozvoli jak pozimkové mlhy přes svadlé údolí. 77 Jak pozimkové mlhy sežloutlé přes trávy a každý chladnou slzu na brvách zůstaví. A jako matka k děcku se anděl uklání: „Zda žít chceš ještě dále tu hračku k zoufání?“ Ta slova jsou jak šelest, když den se utiší, z těch, u lože kdo pláčí, jich nikdo neslyší. Však mroucí ten je slyší a dí: „To dostačí“ – a smrti anděl zvolna mu oči zatlačí. 78
JEN USNI TIŠE.
Mní člověk velkém na moři až jej i vlna pokryje a maják v dáli dohoří, že v světě cos se poboří, když jeho loď se rozbije. Jen usni tiše, příteli, ni pavučinka nehne se a jedno srdce pukne-li, když od tvého se oddělí, to moře klidně zavře se. 79
V LESE.
Na obloze hvězda svítí a já v tmavém bloudím lese; jen když suk se pozatřese, hvězda se mi v oko třpytí. Dál a dál v tom nočním plášti ubírám se do huštiny; dole suché větve praští, shora šeré suků stíny hustší se a hustší řadou mezi mne a hvězdu kladou. Dál a dále – prasklo klestí rozestřené plachou laní. Tak na dávné zašlé štěstí srdcem bodne vzpomínání. 80 Marně však – jen houštím kráčí laň a klenbu nerozrazí a ten bol, co v srdci mrazí, duši k míru nepostačí, neprotrhne, nerozcelí, co mne od mé hvězdy dělí. A přec dál jen v šíl’ném spěchu táhne mne to ve huštinu – – hvězda shasla větví v stínu a já hořce pláču v mechu. 81
SUDNÁ HVĚZDA.
Nejprv když polibí člověka matička, rozžehne na nebi hvězdu mu sudička. To oko nebeské střeží jej s výšiny, bez něj mu nespadne s hlavy vlas jediný. Někdy však utrhne do moře hvězda se; tobě-li patřila, veta je po spáse. 82 Do moře, do moře chtěje neb nechtěje, musíš ji hledat jít v divoké peřeje. Ptáte se, zpět-li dá, moře co uchvátí? Já byl tam, věřte mi nevrátí, nevrátí. 83
POJĎME SPAT.
Pojďme spat, pojďme spat, už nemáme co dělat, na horách se smráká. Mlhy táhnou po údolu, dost již práce, dost již bolu, mrazný je ten noční chlad a mne v sen to láká. Velká tíž, trapná tíž a já nespal dlouho již a přec snil tak děsno; sněním mozek potrhaný, bděním oči vyplakány, sněním, bděním hlava níž, až tu příliš těsno. 84 Spí se to jináče, když se člověk vypláče, pookřeje po té velké nouzi a tam já kde budu v snách, choďte mi jen po špičkách, ať mi nikdo nepláče, ať mne nikdo ze sna neprobouzí. 85
O NĚČEM PŘEMÝŠLÍM.
O něčem přemýšlím, sám nevím, co mi schází, cos jen jak v stroji když se něco hatí, vím jen, že mysl do temna se tratí a tmou čím dál tím víc to v srdci mrazí. Něčeho vzpomínám, sám nevím, co mne tíží, tvář jiných, má se potácí tu maně, vím jen, že oči zakrývám si v dlaně, a lící se mi horká slza plíží. Dob štěstí vzpomínat, jež nevrátí se zpět a nemít nic, po čem už člověk touží a slyšet chřest jen olovněných let a nevědět, proč dál se život plouží, Snad jen to jediné, co ještě zbývá, ty vzpomínky by spláchla řeka líná – O něčem přemýšlím a myšlenka to divá a anděl můj nade mnou ruce spíná. 86
JDI SPAT.
Jdi spat, jdi spat má hlavo unavená, již večer je a srdce míru touží, již bílé mlhy po pláni se krouží, nad nimi boží světla roznícena; než mlhy pohltí ta světla boží, slož unavená hlavo má se k loži. Modli se, modli, než odejdeš k spaní, snů děsivých ať anděl ochrání tě. Jak mám se modlit, neznám již to ani, snad naučím se zas tam na úsvitě, i anděla mi také třeba není, vždyť žádných snů již v mém nebude snění. 87 Vysoko hvězdy na obloze planou a v mysli mé to víc a více hárá, k nim láká to mou duši potrhanou. Proč z mlh ta truchlá postava mne kárá? Tak často’s v sen mne uspávala sladko, proč teď mi spat jít bráníš, stará matko? 88
ZA HORY SLUNCE ZAPADÁ.
Za hory slunce zapadá a blaze těm, jichž dílo skončeno je, a v dol už noc se rozkládá a jako kámen těžké srdce moje. Proč kráčíš, poutníče, tak z pomála? Už hlava chorá, nohy zolovněly – Je noc, je noc, je noc to zoufalá, rač těžkých snů nás chránit, spasiteli! 89
U OBRAZU DÍTĚTE.
Ty na obraze usmívavé dítě s tou růžnou tváří, jasně modrým okem, jak často rok již proměnil se s rokem, než zraky moje opět všimly si tě. Ty dítě mé, jak jsme se rozloučili a po letech jak zas se shledáváme: ty usmíváš se ještě – vždy to samé, však oči mé se pláči naučily. A srdce bolí, vzpomenu-li na to, jak tisk’ jsem rty k té desce skleněné a nyní, chvíle tato? O chladím jen své čelo zžízněné. 90 Můj příteli, již nejsem, čím jsem býval, již děckem ne, co bratrem tebe zvalo, po tobě hravé ručky rozpínalo, již zvadly sny, jež s tebou kdy jsem sníval, a líto mi těch mladých, děckých let, a líto mi, že v světě žádný květ, jejž neoderval života by příval. Já sestárnul, viď, malý příteli, a divíš se, že to tvůj kamarád? Však ze srdce ti odpouštím to rád, vždyť jiní také pozapomněli, co živi jsou a ty’s jen obraz kusý. Leč přec-li jich a tebe vzpomenu si, tu div, že bol mi srdce nedělí. Jich, mužem dost že být mi možno není, jenž bez bolu by nes’ to zapomnění, a tebe zas, že časů poletem mi nelze myslí ostat dítětem. Proč budí člověk z krásného se snění, proč z temnoty, jež jemu světlem září, 91 v ten zásvit náš, kde teprv znát co tmění a tělo musí oslábnout-li v stáří, proč duši aspoň nelze uchovat tak věčně mladou, dětinnou a svěží? A to když bylo člověku dát s těží, proč neumírá, dokud ještě mlád, než na sny luzné sněhu napadne, než bujná mysl v ledy uchladne? Proč člověk déle ohně duše žije a s poslední spíš jiskrou nezmírá, jež vypryskne těch temnot do čira: to života prostého poesie? – Či náhradou života tisícletí, v němž rychleji už srdce nezabije, za jednu myšlenku, jež mozkem letí, za jeden sen, v nějž prach nám nezasáhá, za pocit jen nezpytvaného blaha, za jeden úsměv, jednu slzu dětí? Nač popele, když jiskra v něm dohárá – či život životem, když duše stará? 92 Však marně, marně – všechno, všechno hyne a vše ač rád by člověk uchoval, než čeho zví, je vše, i srdce jiné. Můj příteli, já mnoho pochoval a zbylo mi jen trpké vzpomínání toho, co bylo a co nyní je; a loďka-li se plavci rozbije, kdo zazlí mu, že hyne u zoufání? – Slyš, dítě mé, já strpěl velmi mnoho, než stala se, čím teď je duše moje, leč neviň, jako jiní mne jen z toho, vždyť také já se nerad spouštěl ráje, vždyť každý nerad ve prospastpropast se kácí; když ale hvězda po hvězdě se ztrácí a mraky jdou, kdo diví se, že tma je? Mé hvězdy shasly mou i jiných prací. Šel v svět jsem hledat, co mi odlákal, přes dálné moře loďka moje hnána, do vln jsem hleděl z večera do rána; leč ptej se plavce, třeba vyplakal 93 si oči marnou touhou ze dne ke dnu, zda za tisíc těch perel voda slaná mu vydá stonulou tam perlu jednu? A ptej se toho, kdo se v poušť uchýlil, zda vše nerovnal k svému životu a neviděl jen samou pustotu, třeba mu jiní děli: Ty’s se mýlil! A ptej se mne, zdaž leta mi a míle vrátily to, co jedna vzala chvíle? – A ptej se mne, proč, co mi ještě zbývá, té choré duši nepostačí k míru? Kde jedna hvězda do noci se dívá, tam víc jen kolem vidět ve tmu čiru. A mé kol duše, příteli, je temně a děsí mne, že temněj ještě bude. Co říkáš tomu? Usmíváš se jemně. Nuž směj se, směj – já hledím – noc je všude a hlava klesá v závratném tom víru. 94
MÉ OBECENSTVO.
Mé obecenstvoobecenstvo, to je podiva a poslouchá mi skrytě za mřížkami, to nejvíc už, kdy v noc se pozdívá, a jiní myslí, že jsou doma sami. Mé obecenstvoobecenstvo, to mi rozumí, a nejraděj o vlastním slýchá hoři, a když to plným valem zašumí, div aplausem mi prsa nepoboří. Mé obecenstvoobecenstvo, to si vybírá, a kritisuje také výtečně, a když mu člověk dlouho skomírá, dí skepticky: Tak umři konečně! 95
NENAŘÍKEJ.
Nenaříkej, že v tom žití je tak všechno pusté, chladné a že člověk pro své bytí nenalezá družby žádné. Samoten že světem kráčí, samoten že trpí, hyne a co jeho srdce zračí, že necítí žádné jiné. Hledím k nebi hvědnatémuhvězdnatému, k žitím plné hledím zemi, hledím k lidských srdcí tému, což je cizo mezi všemi? 96 Jsme jak děti jedné matky, každý svůj a ve své tváři, však co každý žije, zpátky z její všechněm líce září. A kdo svou tvář nezakrývá, tomu jiných není skryta, cizím k tomu svět jen bývá, kdo mu sám nic neposkytá. 97
U POTOKA.
A nechme toho světa, děvče moje, pojď, sednem raděj tu si u břehu a dívat budem se, jak ve běhu vlnek se hravých lesklé honí roje. Pojď, sedni si v tom vrby chladném stínu a budem dívat se, jak mušky tam si hrají, jak z vody žluté květy vyrůstají, jak vlašťovky se sklání nad hladinu a budem snít – – U vody usedla si a na mne upřel zrak se usmívavý, ku vodě černé shrnuly se vlasy a uchopil je v náruč potok hravý a houpá je jak dlouhé vodní řasy, 98 když vodou zaplynou a v náhlém styku o kvítek na břehu se zachytily. „A budem snít – – můj hochu roztomilý, či neslyšel jsi nikdy o vodníku, jenž po vodě si rozestírá sítě, či o rusalkách pověst neděsí tě, jež s večera leknínem hochy vábí a mrtvé z vod je pouští na úsvitě? Že nelze být rusalkou takovou! Leč ze mne, věř, tak krutá nebyla by.“ K své přitisk’ její tvář jsem nachovou: Milenko, chceš být básníkovou chotí? Nuž, rusalkou mu zcela takovou buď, o jaké v té báji mluveno ti. Věčně jej vábi duše krásy květem a noř se s ním v hluboké tůně citů, kde tělo hyne – ale ve záchvitu volným se duše vzhůru nese letem, jak lesklá z vod se pnoucí bublina, když na dně hloubi život shasíná. 99 A vodník? – věř, ta pověst pravdu má-li, též otčím nebyl panně uchvácené: vystavěl palác čisté ze křišťáli a snesl vše jí skvosty drahocenné co v jezer, řek se klínu ukrývaly. A palác mít v mé duše hlubině, kde šperkem vše, co v duši jasné, vřelé, a snít i tesknit živobytí celé i radovat se v tiché tišině nevzrušen nikým v slasti ani bolu a věčně tak a věčně dlít jen spolu, a věčně tak se okem v oko dívat a na vodách když bouře rozhoupá se, z hloubí si ňader kolébavku zpívat a kochat se v tvé duše věčné kráse – či taký vodník ukrutným ti zdá se? 100
MÉ PÍSNĚ. I.
„Nech, můj hochu, těch svých písní!“ ondy milá zašeptala, když svou bílou něžnou ručkou v mých se písních probírala. „Nech těch písní, jsou tak smutny, ani bych je číst neměla.“ – Čtla je přec a v černém oku rosa se jí pozachvěla. A já jsem tu rosu slíbal, ale slib se v píseň mění; podala mi bílou ručku: „Zpívej, nejsi k napravení!“ 101 II.
Pohodila vzdorně hlavou: „Nechci slyšet písně tvoje, zpíváš o mně neustále, to mi činí nepokoje.“ Pohodila vzdorně hlavou, shrnuly se černé vlasy, vypjalo se bílé čelo, oči skryly tmavé řasy. Sáh’ jsem v struny zvučné lyry, nepěl již jsem o své milé: zpíval jsem o černé noci, o hvězdách a luně bílé. 102
MODLI SE ZA MNE.
Modli se za mne, děvče nevinné! To modlení ti dosud ještě přáno; tvým srdcem pusté prázdno nepoznáno, jež tlumí zachvění i jediné, kde duše struny vše se rozeznějí, kde slza, vzdech vše tužby zavine, jež beze slov se modlí nejvroucněji. Modli se za mne, děvče nevinné. Mně nedáno již v nebe vznést se lemy: tu duši tíží cos jak olovo každé se věsíc zbožné na slovo, že sotva vzletne, již se kácí k zemi. 103 A duše tvá, to v šeru hvězda bílá a její prosby lesky bezstinné, jež hvězda volně v nekonečno sílá. Modli se za mne, děvče nevinné. O jindy též měl perutí jsem k letu a vznášel se až k nebes temeni, aneb co dítě slouchal v nadšení těm krásným bájím o krásnějším světu; a jindy též se spjaly ku modlení na klínu matky ručky dětinné a teď? – o plakal bych, leč slzí není. Modli se za mne, děvče nevinné. Když lid v zápalu zbožném pokleká, bije se v prsa: „Bůh buď milostivý!“ já vzdorně stojím – ret se v úsměv skřiví – a srdce to jak dýka protéká. Jsem nevěrec – či kdo té věří báji? V tom od klekátka cos mi pokyne, to oči tvé se k nebi upírají – Modli se za mne, děvče nevinné! 104 A přec to bolno, kdyby zavřená byl duch jen zář, jež shaslá, na vždy zmírá a nebyl hvězdný svit, jenž neumírá, nech věk již celý hvězda pohřbená; a přec to bolno být tak bez shledání. Či ty snad věříš žití na jiné? – O věř a tvá nech víra mou též chrání – modli se za mne, děvče nevinné! 105
A LÁSKA MÁ TĚ NEDĚSÍ?
Ty’s malé ještě poupátko a já už velký matky syn, ty slunce teprv, drobátko, a já už hledám chladný stín. Ty úsměv jen máš pro ten svět, já odnaučil již se smát, já s rozbitým se vracím zpět, člun tvůj chce teprv v běh se dát. Ty’s ret nahnula v žití mok a já už často jed v něm ssál. Ty díš: dřív blaha mnohý rok, já: mír kéž hned mi pán bůh dal. 106 Tvé s rosou kalich květinný, mé srdce číš, v ní lávy var až rozbije se v střepiny, zda tebe též nespálí žár? Ty studánka, já potok z hor, já chladný muž, ty dítě jsi, znám svět, ty srdce vlastní skor’, a láska má tě neděsí? 107
VŽDYŤ JSEM TOMU CHTĚLA.
Nedívej se, děvče, tak hluboko mi v oči, oči mé jak černý vír, běda, kdo tam vkročí. V oku mém tak hluboko divný bol se skrývá a nebude nikdy zdráv, kdo se tam zadívá. A já přec tam hledět chci, vždyť už nejsem zdráva, vždyť už moje hlavička dávno postonává. A já přec tam hledět chci, vždyť jsem tomu chtěla, aby se mi po tobě duše rozbolela. 108
MÉ DRAHÉ E.....
Mé drahé, drahé dítě, ty píšeš, smutno že ti a že ten čas tak zdlouha, tak tuze zdlouha letí. A že jsem návrat slíbil, až vlašťovky se vrátí a že tu ještě nejsem a ony už se tratí. A večerem co večer že hledíš v hvězdy klamné a jedna s výš’ kdy letí, že modlíváš se za mne. 109 Mé drahé, drahé dítě, o vím, co snese žele, kdo miluje tak věrně, kdo miluje tak vřele. Mé drahé, drahé dítě, mně též to srdce ouží, že se to naše dáli tak v nekonečno dlouží. A zapláču si také, když na tě vzpomenu si, však v srdci cos mi bouří a dál to jíti musí. Či pamatuješ na ten se večer, drahé robě, kdy děli jsme si, jenom že nepatříme sobě? 110 Pod námi v tichu Praha a hleděli jsme k hradu, zda slyšela’s ten výkřik, jak jeknul v nočním chladu? A potrhaně hvězdy se leskly v řeky toku a ty’s mi tiskla ruku a slzu měla’s v oku. Ty’s tiskla k mé se tváři: „Já již se upokojím, buď, hochu, napřed jejich a potom teprv mojím.“ Jsi dívkou písničkáře, ten není jako jiní, tomu myšlenky divné přečasto čelo stíní. 111 Tomu myšlenky divné přečasto letí hlavou a nesou meteor jak jej dáli ve mlhavou. A letí, stále letí, sám neví, kam se nese, jen když to temno pod ním, na chvilku rozbleskne se. U tebe jen co hvězda u hvězdy letem prodlí – a v propast-li se skácí, o modli zaň se, modli! 112
LOUČENÍ.
Je pozdní noc, kol mrtvý klid, na nebi ani hvězdy třpyt, na nebi tma a v srdci chlad a v srdci upomínek řad; tu stojím sám a zdá se mi, že vzpomínky mi kráčí z hlavy a halíce se v roucho tmy jak bludičky se vstříc mi staví. Ty vzpomínky tak bolny ach, však jedna z nichnich, ta nejvíc tíží: má milenka se ke mně blíží, má milenka mi s bohem dává, tak bolně, tiše jako v snách, tak bledá, jak když z hrobu vstává. 113 Má milá černé vlasy má a bílé čelo pod nima a oči pod tím bílým čelem: kdo patří tam, by umřel želem. Má milá hořce plakala, až srdečko jí usedalo, až srdečko se tlouct jí bálo, tak usedavě plakala. Má milá hořce vzdychala, že radost v světě tak malá a kdyby byla jen co mák, přec sezobá ji žalu pták, a kdyby byla sebe větší, přec otráví ji ruka něčí, a kdyby byla duší naší, přec ze světa ji s duší splaší. „Šel ode mne jsi do ciziny a neviděli jsme se ani, a neřekli jsme sobě ani, že víc jsme sobě nežli jiní. 114 A ani jsi mne nepolíbil a slzu s oka nesceloval a slovíčkem mne nezradoval, ani, že zas se vrátíš, slíbil. A odešel’s na moře tůně, jež vše tak snadno pochovává a nedali mi říct ti ani, že hlavička má postonává a srdečko mé k smrti stůně. A nevšimli si toho ani, že máme se tak tuze rádi a musíme tak umřít mladí.“ – – – – – Je pozdní noc, kol mrtvý klid na nebi ani hvězdy třpyt, na nebi tma a v srdci tíž, má milá zniká, mizí již, má milenka mi s bohem kyne a srdce mé div nezahyne. 115
V UPOMÍNKU. I.
Kdys v plesu dětinném hodila’s v líce přehoušel modravých květů mi vřesu; mnohý jsem pohodil, zmařil jich více, ty, co jsem zachoval, k hrobu ti nesu. Uvadlé, uchřadlé, ruka se třese, když do těch zmařených nadějí sáhne uvadlých, uchřadlých, jako když v lese ponejprv pozimní vítr zatáhne. A nám jak do jara sever když vrazí tvůj život ztracený – co po něm zbylo? Několik vzpomínek – život je zmrazí, na mžik ta písnička – nic než: „to bylo“. 116 II.
Když den se schýlí k večeru a pot si s čela stírám, tu zavru dvéře za světem a svůj si otevírám. A vedle prázdné židle tvé si sám usedám k stolu a za chvilku to ožije a my jsme zase spolu. A já ti toužím, povídám, a co by’s řekla, hádám, a naši tichou zábavu pak sem v ty verše vpřádám. A já to vím, že planým je to všechno jenom hraním, však něčím musí člověk čas si krátit přede spaním. 117 III.
To slunce dnes v ten boží svět tak jasně svítí, hřeje, já hledím na ně s okna ven a nevím, co se děje. A myslím sem a myslím tam a oko se mi kalí, a nevím, zdaž to pravda je, či myšlenky mé lhaly. Ten bez, kdekde, milámilá, na jaře jsme sedávali spolu, tak svěží ještě, zelený, ni lístek nespad’ dolů. 118 Ta myrta, již jsi vsadila, už na polo je v květě, aj toť to naše děťátko mít štěstí bude v světě. A ten náš ptáček zpěváček tak zpívá dnes až milo, a všechno je tak veselo, jak tebe když zde bylo. Ba ještě se ta vlašťovka kol švihá, v okno dívá a ty že již jsi uletlauletla, má holubičko sivá? Ach co tě odsud volalo, když jsou tu všichni jiní? Oj to jen venku leto je a chladno už je v síni. 119 Tam s našich vínků svatebních po lístku lístek padá, to děje se tak na podzim, viďviď, má dušenko mladá? A v síni všechno pusto tak a židle tvá je prázdná, oj to už podzim, podzimek a zima bude mrazná. A venku bude také tak a jaro zas přichvátá, však kdo se tebe dovoládovolá, má holubičko zlatá? 120 IV.
Žij mi dál v té upomínce, žij mi dál; dí, že mrtva jsi, mé dítě, není pravda, osud mi tě ještě nevyrval. Žijem spolu jako dříve, ve snech – ještě víc, v každém hnutí, pomyšlení i v tom jiných zapomnění ty mi hledíš vstříc. A když mi ty upomínky v oko vykypí, že ti závidím, se zdá mi, jak se ti tam pod lípami hezky, klidně spí. 121 Konečně je všeho boje na časy, potom teprv, v líp těch stínu na čerstvou až kleknou hlínu, ať dí: „Mrtva jsi.“ 122 V.
Odešla’s v tu tmavou dáli, z níž se nikdo nenavrátí, přes tvou hlavu čas se valí, z klidu už tě neuchvátí. Ale nad mou hlavou chřastí: živých svět už mrtvých není, neboť tam té ve propasti tam je všeho zapomnění. A to nejvíc v srdce hryže a to mi až rozum mizí, že, co bylo všeho blíže, teď je ti tak cizí – cizí. 123 VI.
To byla jako hvězdička, do pošmůrného večera; jen hvězdka drobná, maličká, však vlídná, světla plničká a moje byla celičká, mé slunce duše do šera. A přiletěla do šera a zajiskřila, zakmitla a potom zase ulítla, to smrt, ta němá příšera, mi v náruč svou ji zachytla. A noc tak tmavá, mrákotná, tak mrákotná, tak lopotná, když duše z štěstí procitla. A kdyby byla k zoufání, to marné, marné volání. 124 VII.
Mé štěstí se mi podělo a já je hledám v pláči; a lidé chodí s útěchou: „To už se nezjinačí.“ Aj dobří lidé, zjinačí, já přec je najdu, věřte mi, vždyť ono není daleko, vždyť na sáh jen jest pod zemí. 125 VIII.
U zídky závěj sněhová se bělá vysoko a neví žádný, co sníh ten chladný co vřelosti tam skrývá hluboko, tak hluboko! Nad zídkou vichr lípě se rve bílém ve vlase a zdaž to není až k nevěření, že pokojně tak dřímá se, tam dole dřímá se? A v závěj socha polživá v sloup oči obrací, proč pod nimi se rozhřívá ten sníh? – To neví žádný, jen ten, kdo z něj se vzhůru potácí – tam dole – žádný. 126 IX.
Je proud můj život divoký, jenž skalným břehem kouří, vše odnese, nic nenese a bouří jen a bouří. A tebe, kvítek nejdražší mi jedním mžikem splavil a na věkův už na věky vší radosti mne zbavil. Já dívám se, já naslouchám, já volám v dáli mhavou. „Co uchvátím, to nevrátím,“ jen zní to řekou dravou. Na břehu stojím podrytém a hledím, jak to rve se; a až ten břeh to utrhne, tam v moři sejdeme se. 127
NECHTE MNE BÝT.
Nechte mne být, vy dobří přátelé; čím jsem, tím jsem, a jsem-li bídným – ano; váš úsměv neshladí mi vrásku na čele, můj žal – jím zábavy vám chvilky neubráno. Já nikomu jsem z vás neskřivil vlásku, mne nenávidět nemůž’ nikdo z vás, jen vaši úsměvnou si nechte lásku, mně bude snáz’. Já jednu perlu měl, jíž můj byl život celý, já sám ji pochoval a teď? – Jí tam je líp’ a vy jste na ni všichni zapomněli, a o mne brousíte svůj všední, nízký vtip! Nechte mne být – svou bolest neprodám, mé perly chvit mi stačí v bledou skráň – nechte mne být jak uštvanou tu laň, já chci být sám. 128
JEN V BOL A PLÁČ.
Jen v bol a pláč jsme zrozeni a k radosti jen v letný mžik a ostatní je divý ryk anebo hluchost co denní. A i ten mžik se zaplatí tím dráž’, čím srdci blíže je; pak pustnou i ty naděje a hrob jen námi bohatí. A komu je to k zoufání jen přiznej si, že tomu tak – po moři spustlý pluje vrak, kdo že ho dbá, kdo zachrání!? 129
ODŘÍKÁNÍ.
Mou duší zas dnes jisker přeletá, jak meteor když nocí rozprýská se, a prsoma to zní jak v dávném čase, když byl jsem poeta. A tomu dávno již a ze dne ke dni květ po květu proud žití z mysle dere a poesie v dál se odebere, když duše zvšední. Jen časem slýchám zas těch křídel vání, a zdá se mi, že kdo se ke mně shýbá a vzdušným retem v kalný zrak mne líbá, řka: „Odříkání!“ 130 A pak to vzkypí v bývalé zas síle a v duši mé se nebe, země pojí, zlo, dobro v smír a roků trýzeň zhojí ta jedna chvíle. A slyším jeden stesk jak světem dýše a v tom i zoufalý se výkřik ztrácí orla, jenž s křídlem zlomeným se kácí s nebeské výše. 131
ÚTĚCHA.
Hledíme kalným zrakem lkání na život jen co trampotu, jak nesl by jen mrákotu a nikdy také slunce za ní. A vážíme jen bolest vlastní a ne, čím jiné oblaží; též naše vzhor šlo závaží, když jiní byli méně šťastni. Ba i když ti jsou od nás vzati, kdož dražší byli nad všecky, jest bol náš více sobecký: vždyť želí člověk, sám že tratí. A bude den, kde naše žití jak z puklé hrkne nádoby, a ztichnou naše žaloby jak děcka pláč ve vlnobití. 132
DOSLOV.
Já nejsem ani palma z jihu, jež hlavu koupá v světla zdroji a znaveného, schváceného, v sny luzné, v naděj upokojí. A nejsem ani norská chvoje, jež ve vichřici vzdorně stojí a učí ty, jimž srdce puká, jak vytrvat v tom krutém boji. A nejsem orel, jehož letem jich na tisíce v úžas jato, ni slavík, jenž by lidstvo učil, jak milovat a zmírat za to. 133 Já jsem jen prostá česká olše, jež povyrostla u potoka, a do měnivých zadívala se vln jen trochu do hluboka. A neželela mnohé větve, když divočej’ to proudem spělo – v mých haluzích to zašumělo, jen když to tuze zabolelo. Já jsem jen skřivan z českých polí, jenž silnými vzlet’ perutěmi a jehož náhle perun boží i s jeho písní srazil k zemi. A přijde po mne tisíc jiných – kéž nouze o ně v Čechách není, a kéž jim bůh dal lepších písní a trochu méně utrpení! 134 OBSAH. Str. Na oceanu1 Jiskry na moři3 Má matička6 U Michiganu8 V pralese9 O štědrý večer12 Hrob v pralese17 Kozák18 Nezdara24 Na hrobech indianských34 Pomník Indianův39 Zastesknutí42 Bratřím v dáli43 Do dáli45 Tobě47 Z irských melodií50 Před trónem54 Bratři57 Bitva63 Je malá ta má otčina65 Neuměl bych zapomenout67 [136] Str. Láska69 Život70 Písař72 Osud74 Anděl smrti77 Jen usni tiše79 V lese80 Sudná hvězda82 Pojďme spat84 O něčem přemýšlím86 Jdi spat87 Za hory slunce zapadá89 U obrazu dítěte90 Mé obecenstvo95 Nenaříkej96 U potoka98 Mé písně101 Modli se za mne103 A láska má tě neděsí?106 Vždyť jsem tomu chtěla108 Mé drahé E.....109 Loučení113 V upomínku116 Nechte mne být128 Jen v bol a pláč129 Odříkání130 Útěcha132 Doslov133
E: lk, aš; 2002 [137]
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand
(Nákladem knihkupectví dra. Grégra a Ferd. Dattla.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VII]+137

Věnování: Sládková, Emilie
(Památce mé drahé věrné ženy Emilie. Obiit XIX Augusti a MDCCCLXXIV.)

Autor motta: neuveden

Motto: neuveden