ANDĚL SMRTI.

Josef Václav Sládek

ANDĚL SMRTI.
Když s mroucího se skrádá chvit žití poslední jak s prchající hvězdy svit, právě v přededni, A člověk v jiných krajích již bloudit počíná, tu anděl smrti nad ním svá křídla rozpíná. A vlídnou ruku klade na čelo v mrákotě, by snilo ještě jednou, o zašlém životě. A tíhnou různí snové tak zvolna, pozvoli jak pozimkové mlhy přes svadlé údolí. 77 Jak pozimkové mlhy sežloutlé přes trávy a každý chladnou slzu na brvách zůstaví. A jako matka k děcku se anděl uklání: „Zda žít chceš ještě dále tu hračku k zoufání?“ Ta slova jsou jak šelest, když den se utiší, z těch, u lože kdo pláčí, jich nikdo neslyší. Však mroucí ten je slyší a dí: „To dostačí“ – a smrti anděl zvolna mu oči zatlačí. 78