TOBĚ.

Josef Václav Sládek

TOBĚ.
Tobě, co s tváří bledou, řetězem kol šíje na trůnu sedíš v rumy skáceném, laur strhaný na čele vznešeném, na něž s pod lauru chmurný stín se lije co dumný sen o ráji ztraceném; Tobě, jejížto povzdech, rtové halí v tak tklivý úsměv, že by zahynul člověk jen hořem, kdyby nekynul dál Tobě žít bol v oku neskonalý; Tobě, jež celá v pohrzení, žalu mi dražší’s tisíckráte těch, kdo v tém si vítězný tisknouce diadém hlavou se v nebi, nohou brodí v kalu, 47 mi dražší’s tisíckrát s tím zdraným šatem, s tím řetězem, kde slzy – perly stkvoucí, Ty železem a oni spjati zlatem – Tobě chví z ňader píseň má se vroucí! Ha píseň, píseň jen? – Při boží hněv! Uštvali Tě jak laň hon psů a hochů, vyssáli Tě, jak upír spících krev, zhyzdili Tě, jak barbar řeckou sochu; a stupili tě slabou, v bídu sklanou, že sníh by zkrvavěl nad takou hanou, a my? – nám stačí vrkající zpěv! Jsme národ žebráků! – žel duchem víc než tělem, svým činem na mizině, ač ne řečí. Ten minul čas, kde sáhalo se k meči, kde ranou v tvář mluveno s nepřítelem. Když mrtvý kámen britským hubitelem z bořícího se loupán Parthenonu, kleft jako skála, zaplakal co dítě nám, kde již všemu odzvonili k skonu, 48 jímž nezůstalo ani ve úkrytě nezhanbené ni upomínky jedné; u nás, kde člověk ani neusedne na místě slzou, krví nezvlaženém, kde kamen ne, kde šlapou srdce živá: nám ani slzy – nám dost slova bývá, a žár co zbudí v robu otupělém, v nás zbabělství se zdusí pod popelem! Jsme národ žebráků – já také žebrák jsem a to, co jiní, k nohoum též ti kladu: vínek to ze slov, rýmem spjatých v řadu, jen jiní snad co ne: horoucí slzu v něm. Odvrhni slova má, jen pozvol, matko, prosím, bych zlíbat směl tvé ztlelé řízy lem. Jsem žebrák, čin nedospěl v srdci mém, jen slzou, dovol, ať tvé rány zrosím – odvrhni slova – jen tu slzu vem. 49