ÚTĚCHA.

Josef Václav Sládek

ÚTĚCHA.
Hledíme kalným zrakem lkání na život jen co trampotu, jak nesl by jen mrákotu a nikdy také slunce za ní. A vážíme jen bolest vlastní a ne, čím jiné oblaží; též naše vzhor šlo závaží, když jiní byli méně šťastni. Ba i když ti jsou od nás vzati, kdož dražší byli nad všecky, jest bol náš více sobecký: vždyť želí člověk, sám že tratí. A bude den, kde naše žití jak z puklé hrkne nádoby, a ztichnou naše žaloby jak děcka pláč ve vlnobití. 132