Dvé bratří bylo, synů matky jedné
rovných si tělem, duší každý jin’;
jeden jak orel na skálu kdy sedne
a druhý orla v jezeru jak stín.
Ten jeden vratnou hnal se v výšinu
s povrhou hledě na to, co je dole;
ten druhý zas rád bloudil po údole
a ke rtům tisk’ i zvadlou květinu.
Ten jeden tlukot srdce bouřlivý
jen svého znal – ať v tísni jiné je;
ten druhý sotva kdy se usměje,
když pod lístkem se spadlým červík zakřiví.
Dvé bratří bylo – orel na skalině
a orla stín v jezera tmavém klíně.
Ten v bouři jenom švihá perutí,
ať snáší dál jej přes zrumené kraje;
druhý se každým vzdechem zarmutí,
jímž srdcí lidských hloubí rozryta je.
A jedné matky přec to děti obě,
jež s dávné výše sklesla v ponížení
a otčímské teď upíc ve porobě
vzhrdu i výš v svém pojí utrpení.
A dětem choré matky zželelo se,
ač oba ved’ snad různý pocit k tomu:
ten snad by zmocnil otcova se domu,
ten matce aby přispěl v krutém lose.
Povstali oba proti otčimu
a jeden slovy děti křísí druhé,
vzkříšené vede druhý ku činu,
až uvolněna matka z vazby tuhé.
A první v políbení přitisk’ matku,
a dí, že konec na vždy s jejím žalem
a druhý zmocnil otcova se statku,
ten první synem, druhý stal se – králem.
A král si druhé sehnul k úklonu;
jen jeden šíji v prach si nestele
a král si soudném used’ na tronu
a před ním zbujník čeká ortele.
„Bratře, jen slovo tvé a volným’s zas,
vždyť jedna, jediná přec krev v nás bije,
ač zasloužená toga hruď mou kryje
ten purpur neutlumil srdce hlas –
Jen jediné té myšlenky se zhosť
na to, co nestrpím, by vzalo změny,
jen zapomeň nedávnou minulost
a zapomeň na lid ten zotročený!
Zanech té luzy, srdce, bez citu
jež křičí jen a za úsměvem těká,
již lapíš v jednom zlata zákmitu,
jíž chleb když schází, „volnost“ křičí tu
a tam jak pes na vše, co kol jde, štěká,
hoď chleba kus a zvolej: Milý jez –
a uvázeš je znova na řetěz!
Zanech té luzy, tam co pádí skoky,
kde jiný dít jí musí: Vás co’s bolí,
kdos tmou a pouty vaše vodí kroky.
„Být musí jinak“ vstříc mu zahlaholí!
tu žoldnéř najatý se zjeví s holí
a na vše strany se to rozutíká,
jen prorok nechán v rukou násilníka.“
„Či nevidíš, jak plazí dnes ti sluzi,
jichž víc jsem od včíra své hřbety ohnulé
jim srdce vzalo zlato otrulé
jich hanbu oblekl jsem v titule –
o bratře, chraň se bezsrdcé té luzy
a setři jen to povrhání s lící
a podej ruky mi – jsme smířeni
a já tě své posadím po pravici
a po mně první budeš v uctění.“ –
„„Odhoď ten purpur – ten purpur odhoď, bratře,
té luzy horká krev se na něm pálí,
rozbij ty perly, co tě leskem šálí
a hořky jsou jak slzma, když je natře. –
Zašlap ten diadem, jenž jako zmije
se vine vlasem ti a sevírá
železným kruhem tisíceré šíje
a myšlenky jim z mozku užírá!
Zahoď to žezlo, shroť podnoží tronu,
to žezlo, jež jim hanbu v čelo sází,
ten trůn, jenž jako můra sny je mrazí
a šťastná prsa dusí milionů!
Buď bratrem jim, veď bratrským je slovem,
a nehoň v poslušnost je jako zvěř,
buď bratrem jim a lepším’s-li jim svěř,
jak žíti ve světle, ne chřadnout pod okovem.
Že lidmi jsou, je uč, že volnost v nich
a nebude jim třeba proroků
a uč, že není pánů, otroků
a vlastní krev nezradí žádný z nich.
Nelákej k sobě zlatými jich kazy,
nechtěj, by vlastní zločin všeliký
byl lichotnými stlumen pokřiky
a šelma se ti k nohoum nepoplazí.
Sřekni se myšlenky, že v světě chátra,
jíž pánem být kdos moc má jedinu
a já tě k prsoum zase přivinu
a já tě budu věčně ctít – co bratra.““
Na trůnu sedí král a hlavu kloní
a ruka v křeči v purpur vtíná se
a prsa dmou se v horkém zápase
čelem mrak myšlenek – zář koruny se honí.
A již se smyká koruna pomalu
a již královská toga strhána –
tu zadrnčí jak hromem okna sálu
a před palácem zní to „Hossana!“
A vskočil král, – již svit jen koruny mu s čela hleděl
„Ha, slyšel’s ji, tu myšlenku tvé luzy?!
Tvé slovo poslední?“ –
– „„Já dopověděl!““
„Ty’s děl svůj ortel – odveďte ho, sluzi!“
A jedním skokem král seskočil s trónu
a před palácem hřmí to: Král buď ctěn!
a král se smavě kloní na balkonu;
zas křik – v něm uvnitř tichý domřel sten.