V přepychu šumných slavností, jež vůní opíjí
a zaslepují jasem, barev nádherou,
žen kouzelných kde záhony se svůdně rozvíjí,
jak květy tropické vnad mocí veškerou
blíž muže vábí, kolem nich se pnou a ovíjí,
v dvorského života víru,
v družině kavalírů
tak často umlk Bonaparte... V duši vstal mu sen,
na mládí své si vzpomněl, na školu a na Brienne.
Ó, trudný sen! Byl chud, a přec měl duši hrdou,
již chystal k titánskému orla povzletu,
bohatých druhů pýcha tloukla pěstí tvrdou
na křídla jeho snů... nic neměl v odvetu
než útulek svých dum, to svaté ústraní,
kde v žízni po pomstě klad hlavu do dlaní...
Boháčů pýcha, jedovatý lidstva had,
hned v mládí uštkla srdce, v kterém zkvétal sen,
když z horké Korsiky v ráz do zajetí pad’,
do školy briennské, kde výsměch den co den
z úst zlaté mládeže mu srdce rozedíral...
Jak často vraštil brvy, vztekem pěstě svíral!
Ó, trudno mu teď pomnít na tu dětstva bídu!
Zas procítil tu bolesť šlapaného lidu,
ten ústrk nuzoty a chudých ponížení,
snů skrytých v duši palčivé a hořké chvění...
Leč úsměv škub mu rtem a zraky svítily
při myšlénce, že v žití přec mu vzplanul den,
kdy hlavy Caesarů se před ním sklonily
a kdy se pomstil za Brienne!