Vzpomínka ze školy.
V přepychu šumných slavností, jež vůní opíjí
a zaslepují jasem, barev nádherou,
žen kouzelných kde záhony se svůdně rozvíjí,
jak květy tropické vnad mocí veškerou
blíž muže vábí, kolem nich se pnou a ovíjí,
v dvorského života víru,
v družině kavalírů
tak často umlk Bonaparte... V duši vstal mu sen,
na mládí své si vzpomněl, na školu a na Brienne.
Ó, trudný sen! Byl chudchud, a přec měl duši hrdou,
již chystal k titánskému orla povzletu,
bohatých druhů pýcha tloukla pěstí tvrdou
na křídla jeho snů... nic neměl v odvetu
než útulek svých dum, to svaté ústraní,
kde v žízni po pomstě klad hlavu do dlaní...
Boháčů pýcha, jedovatý lidstva had,
hned v mládí uštkla srdce, v kterém zkvétal sen,
když z horké Korsiky v ráz do zajetí pad’,
do školy briennské, kde výsměch den co den
z úst zlaté mládeže mu srdce rozedíral...
Jak často vraštil brvy, vztekem pěstě svíral!
[66]
Ó, trudno mu teď pomnít na tu dětstva bídu!
Zas procítil tu bolesť šlapaného lidu,
ten ústrk nuzoty a chudých ponížení,
snů skrytých v duši palčivé a hořké chvění...
Leč úsměv škub mu rtem a zraky svítily
při myšlénce, že v žití přec mu vzplanul den,
kdy hlavy Caesarů se před ním sklonily
a kdy se pomstil za Brienne!
67