SELSKÁ DÍVKA.
Ať v sadech květů nádherných
jim roste na tisíc,
nám v lukách, byť ne pyšných tak,
jich roste ještě víc. –
I ať se v městech usmějou,
že neznám jejich svět,
mně dostačí tak být a růst
jak volný luční květ.
Jsem prostá, selská dívčina,
však hrdá na svou krev,
neb čistší nemá na zámku
tam žádná z panských děv;
a otec říká: „Knížeti
ať nevhod je či vhod,
tak starý, dobrý rodokmen
má i náš selský rod.“
7
Já ovšem pod skly nerostla,
– to u nás není zvyk
a horké slunce dopraží
nám žito, bohudík! –
leč ožehne-li do hněda
i bělost lící mých,
mně v očích zbylo slunéčko
a na rtech zdravý smích.
Mé ruce nejsou hedvábné,
– to u nás nemůž’ být:
jsme my, je chasa, dvůr a stáj
a všechno to chce žít, –
však něčí ruku stisknu-li,
ať v čemkoliv to už,
žeť poctivěji na světě
ji nestisk žádný muž.
Mám také tak svou hlavičku! –
však neznám planých slov:
co řeknu, řeknu! – slovo mé
je platný, ryzí kov;
a každé mi jde od srdce
a přímé jest a ctné,
a dím-li: „Tak!“ – je tedy tak
a dím-li: „Ne!“ – je ne.
8
A ráda, – bože, jak by ne! –
si podbám na krásu,
a ráda hezkou kytičku
si vpletu do vlasu
a růži k pasu připnu si,
– ó kdo by jinak moh’! –
to onu, co mi z lásky dal
můj zlatý, hodný hoch.
Ó ano, zrovna na srdce
ten růže květ si dám,
aby to věděl celý svět,
jak ho tak ráda mám;
že půjdem spolu k oltáři
a půjdem spolu dál
tak věrně celým životem,
ať radost dá, neb žal.
9