Dvě knihy veršů (1909)

Josef Václav Sládek

Diplomatická verze Ediční verze
JOS. V. SLÁDEK DVĚ KNIHY VERŠŮ
NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE
[1] Veškerá práva vůbec vyhrazuje si nakladatel
Tiskem „UNIE“ v Praze
[2] NOVÉ SELSKÉ PÍSNĚ.
STARÉMU SELSKÉMU RODU KYMLIČKŮ V TŘENICI U ZBIROHA připisuje J. V. S.
[3]
***
Vracím se k vám, rodná pole, Vracím se k vám, rodná pole,
 písní svou vždy zas a znovu, jak to horské přes vrchole táhne peruť skřivanovu. Únavná k vám cesta byla cizím světem z bludné pouti, křídla má se opozdila, sotva moh’ jsem dolétnouti. Ne už bujné nad osení, vracím se k vám na strniska; jarní píseň už to není, stlumeně jen zvučí, stýská. [5] Vaše meze, chrástky, skalky, co těch upomínek mají! všechny jsou, jen jako z dálky zvony k vám když doznívají. Přec jen v podzimkovém chladnu, – srdce teskné, peruť chromá, – i když do brázd vašich padnu, u vás jen jsem doma, doma! Na Zbiroze,1908.
6
SELSKÁ DÍVKA.
Ať v sadech květů nádherných jim roste na tisíc, nám v lukách, byť ne pyšných tak, jich roste ještě víc. – I ať se v městech usmějou, že neznám jejich svět, mně dostačí tak být a růst jak volný luční květ. Jsem prostá, selská dívčina, však hrdá na svou krev, neb čistší nemá na zámku tam žádná z panských děv; a otec říká: „Knížeti ať nevhod je či vhod, tak starý, dobrý rodokmen má i náš selský rod.“ 7 Já ovšem pod skly nerostla, – to u nás není zvyk a horké slunce dopraží nám žito, bohudík! – leč ožehne-li do hněda i bělost lící mých, mně v očích zbylo slunéčko a na rtech zdravý smích. Mé ruce nejsou hedvábné, – to u nás nemůž’ být: jsme my, je chasa, dvůr a stáj a všechno to chce žít, – však něčí ruku stisknu-li, ať v čemkoliv to už, žeť poctivěji na světě ji nestisk žádný muž. Mám také tak svou hlavičku! – však neznám planých slov: co řeknu, řeknu! – slovo mé je platný, ryzí kov; a každé mi jde od srdce a přímé jest a ctné, a dím-li: „Tak!“ – je tedy tak a dím-li: „Ne!“ – je ne. 8 A ráda, – bože, jak by ne! – si podbám na krásu, a ráda hezkou kytičku si vpletu do vlasu a růži k pasu připnu si, – ó kdo by jinak moh’! – to onu, co mi z lásky dal můj zlatý, hodný hoch. Ó ano, zrovna na srdce ten růže květ si dám, aby to věděl celý svět, jak ho tak ráda mám; že půjdem spolu k oltáři a půjdem spolu dál tak věrně celým životem, ať radost dá, neb žal. 9
POVĚZ MI.
Pověz mi to, hochu můj, co tě v pravdě vedlo k nám? „Nejkrásnější růžička, v zahradě co kvetla tam.“ A co, že tam u vrátek na zahradě zůstal jsi? „Se skřivánkem o závod ranný ptáček zpíval si.“ A že’s našim o mne řek’, proč to bylo, hochu, jen? „Vlaštovička pod krovem šukala tam celý den.“ A že já tě ráda mám, kdo ti řek’, můj rozmilý? „Byly to dvě hvězdičky, co ti z očí zářily.“ 10
JARNÍ PÍSEŇ.
Tak mile jarní slunko dnes v kraj usmálo se z podnebes! a jeho září zlacené se třpytí luhy zrosené. A nad polemi veselo těch skřivánků se rozpělo, že, jak to zvučí v nebesa, i ve mně srdce zaplesá. Co květu každém na proutku, co na lukách je kohoutků, a kukaček a pomněnek, – a v hlavě mé co myšlenek! Neb je mi to jak v pohádce, jak zelená se v zahrádce mé myrty každý lísteček na svatební můj věneček. 11
PASAČKA.
Krůpěje rosy na trávě se třpytí v slunečném jasu, na květu motýl ještě spí a já už kravičku pasu. Na hlavě čerstvý věneček, nožky bílé a bosé, a podkasanou sukničku, se brouzdám v perlivé rose. Žežulka kuká vesele do luk od lesa kraje a já si zpívám písničku milou jak dechnutí máje: 12 „Jen má-li hoch můj přec mne rád?“ a v trávě čtyřlístek hledám. Ó, najdu-li ho, nikomu, než jemu, v světě ho nedám! „Jen má-li hoch můj přec mne rád?“ žežulko zakukej, – ano? Ona mi kukla nastokrát v to krásné, slunečné ráno. 13
V LESE.
Jak šla žitem Jenny malá. Burns.
Bylo-li to srdce moje, co jsem viděl dnes, když jsem zašel do té chvoje, když jsem zašel v les? Na mýtině trávu žala, metlici a vřes; – toho se as nenadála, že tu budu kdes. Hlavu zpola otočila, srp jí z ruky kles; jako laňka vyskočila, uslyší-li hles. Jako laňka do té chvoje utekla mi v les: žeť to bylo srdce moje, co jsem viděl dnes! 14
NE –.
Ne! – kdybys prosil tisíckrát, tu hubičku ti nechci dát; matička říká, děvče ctné že nesmí, – tedy ne a ne! Tys hodný tak a moudrý hoch, ty matičku bys prosit moh’, a jestli ti to dovolí, pak teprv řeknu: Nikoli! Ty, kdybys v pravdě měl mne rádrád, bys nechodil se nikam ptát, – zde neprosil se, ani tam, a hubičku mi dal hned sám. 15
CO TI MÁM ŘÍCI.
Co ti mám říci, jak mám tě rád? – jak včela kvítek podjarních lad. Jak pole rosu a ptáka strom, pták milou větev na stromě tom. Jak o žních jitro, kdo vyjde ven a zlatě svitá na krásný den. A kdys, – kéž záhy tam’s domovem! jak vlaštovičku svým pod krovem. 16
STOLISTKA.
Tu růži stolistou, co slíbila’s mi dát, z tvé ruky nevezmu, ó za nic nastokrát! Tu růži stolistou, jak rozkvete, si měj a do posledního ji lístku otrhej. Tu růži stolistou jen otrhej si ty, a lístek po lístku dej čerstvý na své rty. Tu růži stolistou, – kéž kvet jich plný sad! bych jednu po druhé s tvých rtů moh’ zulíbat. 17
POROSENÉ CHRPY.
Porosené chrpy v klasech na souvrati, – museli jsme na vždy tam si s bohem dáti. S bohatými klasy modré chrpy v poli kvetou, ale nesmí s nimi do stodoly. A jak jsme tu spolu při západu stáli, tvoje modré oči slzy zalévaly. 18 Na rtech ani slova, jenom líce bledy, – a tak jsme si ruku stiskli naposledy. Porosené chrpy v poli na souvrati, – vždy těch smutných očí musím vzpomínati. 19
ŽNEČKA.
Vesele, vesele chrustí můj srp do klasů, do máků, do modrých chrp; po hrsti hrstku je kladu v řad, klas, chrpy, máky, vše napořád. Ty modré chrpy mám v očích svých, červené máky mám na lících; – ty polní tady kvetly svůj čas, můj není, můj není jenom ten klas. Můj není, můj není, – ale snad přec: – podle mne hospodář žne, mladý žnec a ten mi šeptá, až zazní cep, že budem spolu jíst nový chléb. 20
PŘED SVATÝM JANEM.
Paní Anně Borovské.
Před svatým Janem kdo jde v bor, tam lesních panen spatří sbor, viď? – „To při měsíčném úsvitu se pasou laně v pažitu; – vždyť!“ Však jednou lesní pannu přec tam chytil mladý myslivec, hleď! „Já také jednu laňku rád bych si tam chytil jedenkrát, žeť!“ 21 Dnes večer pást se nebudou, neb s dívkami tam hoši jdou, věz. „I ať tam jsou až v bílý den, tu laňku přece chytnu jen dnes.“ To viděla bych nerada; – však jestli se ti která dá, chyť... „Já ze všech jenom jednu znám, tu bych si na vždy odved k nám; – přijď!“ 22
VÝJEZD.
Moje mladé, vrané koně dusají, už jdu si pro ně; na dvůr v slunka úsvit ranný vyskočili jako panny. Od kopyt až po čupreny vyčesány, uhlazeny, v cůpky hřívy jako řasy, pestré stuhy v nich a klasy. A jak se mi zapřahají, nohy jim jak strunky hrají a než řek jsem: „Halou, hali!“ vesele mi zařehtali. Moje vranky jako střely dnes mi ze vrat vyletěly. – Halou, hali, na tu cestu! jedeme si pro nevěstu. 23
POD LESINOU.
Pod lesinou s jara kvete koniklec; – sliboval’s mi: „Neplač, budeš moje přec.“ Pod lesinou v létě hoří vlčí mák; naši lásku rozvál vítr také tak. Pod lesinou v stéblech suché travičky na podzimku trhám rudé slzičky. Pod lesinou v zimě chřestí bodláčí; potok slzí už je vzkřísit nestačí! 24
LUHY, LUHY ZELENÉ.
Luhy, luhy zelené, hory, hory vzdálené; – co jste mi to udělaly, vy mé oči milené! Jak to slunko spanily ráno jste mi svítily; vždyť jsem já vám neříkala, abyste mne budily! Napřed jste se usmály, potom srdce sžehaly, pak, – čím jsem vám ublížila? – zapadly mi do dáli. 25 Dál než hory v dálavě, dál než slunko v mrákavě: a mně v očích nechaly jste slz jak rosy na trávě. Luhy, luhy zelené, hory, hory vzdálené; – jak jste na mne zapomněly, vy mé oči milené! 26
PŘECE JEN.
Daleká je cesta k vám od našich strání, přec jen, mé srdéčko, našli jsme se na ní. Přes kvetoucí luhy, závěje a příval, co se já tou cestou k tobě nachodíval! A teď mezi námi jak by rostly hory! – u vás širé lány, u nás chudé svory. A jak se ta cesta za horami tratí, přec jenom se srdce nesmí ustýskati. 27 Za jiného půjdeš a já vezmu jinou, a tak nám ta naše mladá leta minou. Přec jen budem oba, od lánů i strání, vzpomínat té mladé lásky do skonání. 28
ZPĚVÁK MLUVÍ.
Co jsem nazpíval se vám už, dívky zlaté! a teď ptá se zpěvák, co mu za to dáte? Ta na grošík bílý, druhá na kytičku, jiná rozmýšlí se snad i na hubičku! Bývávalo, bylo před mnohými jary! – ale teď je zpěvák ošklivý a starý. Grošík, bílý grošík složte u chuďasů, zpěvák má dost stříbra na svém bílém vlasu. 29 Za písničku jednu, která hocha máte, dejte mu svá líčka zlíbat tisíckráte. Ale zpěvákovi, sad až jarem zkvete, hoďte na hrob růži, – která vzpomenete! 30
ODKUD, KAM.
Odkud jsem, ví jen Bůh sám; odejdu a nevím kam. Chvilku tady pobudu, jak se líbí osudu. Od rána, ať hůř, či snáz, po svém jdu až v soumrak zas. Po klopotě jedenkrát odpočinu sobě rád. Tělo v prachu, – a kde duch? – to už zase řiď jen Bůh. 31
ZRNO.
Boží rady neskonalé že jsou tajny mému soudu? – vždyť je tak to zrnko malé, které kladu v syrou hroudu. Na širé jak lány padá v bezpočtu, kam oko spěje, zdá se mi: tak v nebes lada Bůh své zlaté hvězdy seje. A když tak to zrnko žitné klíčí, roste nad brázdami, velké jest a nevyzpytné jak ty boží hvězdy samysamy. 32
CO Z PRACHU VZEŠLO.
Co z prachu vzešlo, zas v prach se vrátí; – nač proto truchlit, nač proto lkáti? Od jara k zimě květ má svou dobu; tak od kolébky člověk jde k hrobu. Ten kvete v slunci, ten vadne v stínu; všichni se sejdem kdys v země klínu. 33
V HOŘI.
U nás pláčou jenom ženy, muž je tich; vzlykot v prsou uzamčený bouří v nich. U nás dlouho mrou jen ženy; hořem tup, klesne muž jak vyvrácený v bouři dub. 34
HVĚZDNÝ VEČER.
Hvězdičky svítily, – byl měsíc máj, – já ještě po práci vyšel si v háj. Břízy tam šeptaly, já pod ně sed, myslel jsem, – hleděl jsem v ten boží svět. V tom tichém ševelu nikde ni hles, v poli jen křepelka zatloukla kdes. 35 Hleděl jsem přes pole, v tu hvězdnou výš, srdcem mi projela života tíž. Mé srdce, mé srdce, dnes nech to být! – na nebi, na zemi takový klid... 36
CO DĚLAT –
Co dělat! – vše a jak to nese den, co prvním jitrem východ zabarven a přes prah vyjdem polou ve spánku, až opět do večerních červánků. – Ještě je vlhký rosou lán a luh, už zapřaháme si svůj dobrý pluh, své pole zořem a jak začnem set už v rupot bran slyšíme kosu znět. Osení vytahuje, metá v klas, obilí žloutne, chrustí, má svůj čas, a žnem. – Co všechna klopota a tížtíž, když sepnem řebřiny a jedem již! A jak ta hojná úroda je kol, poslední snop odvezen do stodol, kde do podzimku žentour zní a cep a na rok do syta zas máme chléb. 37 Leč všechna práce zničí-li se dnem, klas do jednoho zatlučen byl v zem – na čele chmuru, ale bez stesku, vše zaoráme aspoň na směsku. A vše-li marno bylo v potu dne, když večernice šerem zasvitne a ticho lehne do polí a lad... co dělat! – dotrpět a též jít spat. 38
ZVONY.
Zvony, naše zvony, jak tak slavně zníte, přes luhy a lány když se rozzvučíte! Kovovými hlasy, pospolu a samy: – jak to naše srdce v jedno zvučí s vámi! Vesele když k nebi slyšíme vás zněti, všechna naše radost s vámi vzhůru letí. 39 A když zazní hranou vaše hudba lkavá, všechno naše hoře v ní se vyplakává. A když dozníváte s věže naší vísky, nepoznaný světem Bůh je nám tak blízký. 40
TICHÉ POLE.
Na vrchu se vížka bělá, božího tam u kostela, ohrazené, pod tou věží malé tiché pole leží. Malé, tiché, smutné pole, každé zrno samo dole, a tak hluboko se sází, že už žádné nevychází. Jeden je tam sází v tichu, každé zrno v jednu líchu; se zrnem když přicházejí s věže smutně zvony znějí. Celý rok se tady seje, do trávy a do závěje; co kam padne, to tam padne, – dál už není práce žádné. 41 Jedna lícha spráhlá, k jiné drahocenná rosa line, na některé kvítko prosté, na jiných jen plevel roste. Malé, tiché, smutné pole – všem tak tvrdě spí se dole: radost, žalost, ústrk, pýcha, všechno už tam leží zticha. Rád, či nerad, do tmy dolů musí každý; tam spí spolu. Všem ať světlo Tvé tam září, toho pole Hospodáři! 42
JARO.
Když jako mléko zkvete sad a ptáče s větví zapěje, tu jest mi, jako v srdce chlad i mně když květu navěje. Jak jsou ty role zeleny, jak luka bují žluťákem, jak nebe, duše zastřeny ni jedním nejsou oblakem! A zlaté slunko rozmilo když usmívá se, pohřívá, v tom srdci jak by nebylo, ať cokoli tam bolívá. Ba, jak to přišlo, nevím sám, že padá se mne všechna tíž, a nač se jenom podívám, – i kdo mi křivdil, je mi blíž! 43
PLUHU.
Hluboko mi orej, ty můj dobrý pluhu, jediný můj věrný na tom světě druhu! V čarodějném hradu, v pohádkovém kraji kdes to lidské štěstí zakleto prý mají. Hledají je pravdou, hledají je bludy, na nebi a zemi, a ví Bůh, kde všudy. – 44 Hluboko mi orej, pluhu můj, v to pole – naše štěstí tady odpočívá dole. My v tu vlastní sílu jenom víru máme. – Hloub! – můj věrný druhu, však je vyoráme. 45
ŽENCI.
Jdou ženci s pole k domovu a šednou role a lada, měsíčný srpek stříbrný za tmavé lesiny padá. Tam dole od luk vane chlad do horkých, znavených tváří, po hvězdě hvězda vychází, ode vsi světélka září. Jdou ženci, každý k domovu a s žatých polí to dýše, jak po bolestech rodička když nejprv usnula tiše. 46
POSLEDNÍ VŮZ.
Zapadlo slunce za vrcholy, vzduch voní klasů lahodou; vůz poslední vjel do stodoly s letošní boží úrodou. Dvůr pomalu se v soumrak halí a první hvězdy mrkají, a koně, volni, zařehtali a oddusali do stájí. Tam chrupe to a žvýká, frčí tak spokojeně v soumraku a mléko z plných vemen crčí do pěnících se dojáků. A tmí se; cvrček od záhumen si šviřinká a z dáliny zpěv mladistvý se nese tlumen přes širé polní tišiny. 47 Teď od stolu se čeleď zvedla; – dne práce tedy skončena! a na zásep si ke mně sedla, – dnes prvně, – žena znavená. Jak utichla teď celá víska – jak mile chutná dýmčička! Vzduch vlhne, nad bory se blýská, dá Bůh, dnes přijde vlažička. 48
VOLCI.
Na své volky vzpomínám zapřažené k pluhu, jak jsou s ním tak věrných tré, nerozlučných druhů. Jak mi v poli orají, jak mi s pole klidí; – však si lásky zaslouží někdy víc než lidi! Pro to dílo klopotné, stálé, mlčenlivé, pro ty svoje poctivé oči trpělivé. 49
DLUH.
Ani u nás doma, ani z domu nezůstávám dlužen pranikomu. Jenom tím, co otci, matce vrátím, dluh svůj nikdy v světě nedoplatím. A vše zůstalo by bez úroku, kdybych neměl vlídný pohled v oku. A to dobré slůvko v každém čase; – však mi to mé děti vrátí zase. 50
V DĚTSKÉM KOUTKU.
I.
DĚDOUŠEK.
Dědoušku, běloušku, co to bylo, že vám tak na hlavu nasněžilo? Nohy se motají, ruka třese, div že vás větříček neodnese. Dědoušku, běloušku, pojďte ničko, my si vás odvedem na sluníčko. 51 Třeba už na hlavě nepomůže, tváře vám rozkvetou jako růže. I až tak celý se ohřejete, jako to slunko se usmějete. 52
II.
MALÍ ŽENCI.
Když jsme s pole žito brali, to jsme se tam nadělali! Že si taky rádi sednem, šli jsme tam až před polednem. A že oběd nesli naši, hned jsme padli na tu kaši. Pak, že prý jsme překáželi, spat nás dali do mandelí. Když se nechtělo spát více, šli jsme na mez na trávnice. Bylo po nich, jak by zamet! tak jsme čmelákům šli na med. 53 A to dalo velkou dřinu! proto honem na svačinu. Když jsme honem pryč zas chtěli, nějak se tam rozmysleli. Že prý bude dobře asi, dají-li nám sbírat klasy. Nebylo to od nich pěkné – Neposlechnout! – to se řekne! S fůrou za fůrou jak jeli, nás vzít s sebou zapomněli. Poslední až vezli domů, naložili si nás k tomu. To nám bylo dobře v mžitkumžitku, každý svou měl klasů kytku. Bude aspoň na točánku: dostaneme pomazanku. 54
III.
RANNÍ NÁVŠTĚVA.
Kdo tak potmě už jde k nám, když já oči otvírám? Dvéře samy vrzly zticha, někdo do tváře mi dýchá. Ah, náš Plocku, to jsi ty, z venku celý rositý! to se může zle ti vésti, že máš tlapy na pelesti. Ale myslí, příteli, že jsem v teplé posteli, co ty venku v sněhu, mrazu chránil jsi nás od úrazu. Dej jen tu svou hlavu blíž – mám tě rád, – a ty to víš! Ano, s tebou o snídaní rozdělím se za hlídání. 55
IV.
PRVNÍ.
Každý na světě musí čehos dbát, – jeden boty šít, druhý krejčovat. Nejlépe to má od kovářů Vít, bude s otcem hned do železa bít. Ke mně otec můj říká: „Jen se zdař! budeš tady kdys po mně hospodář. Ale pamatuj: Pán buď, nebo služ, první ve světě poctivý je muž!muž!“ 56
V.
ORÁNÍ.
Volečky, volky, s druhem druh dnes táhněte mi hezky pluh, v pravo a v levo nikam v bok, jen rovnou dále krok a krok! Ať každá brázda jako prut a s hroudami a beze hrud jak hluboko se orají. ať jedna k druhé lehají. Sic ubývá to pomalu, kdes narazíme na skálu, však do večera širý lán přec jenom bude doorán. Dnes, jak vás jenom poháním, o těžké práci sotva vím, však málo let než uteče, stát budu pevně u kleče. 57
VI.
TATÍČKU NÁŠ.
Tatíčku náš milený. jste vy nějak schýlený – jako byste sám to nebyl, tak jste celý změněný! Na dvoře a na mlatě, jak byste měl závratě, tuhle, když jste večer přijel, vypadly vám opratě. Klopotit se den co den, kterak nebýt unaven, od jara až do podzimku, a to všechno pro nás jen! 58 Zítra, chcete, nechcete, jen si hodně pospěte, že už také hoch jsem statný, ráno vidět budete. Volky, krávy krmeny, koně jako jeleny; však vy si mne pochválíte, tatíčku náš milený!
59
MATCE. Památce své matky.
Za vše, co jste mi v žití byla, matičko, dík! za každý dech, jímž jste mi žila, a každý mžik. Za každou noc, již probděla jste, i hodinu, za modlitbu, již učila jste mne na klínu. Za každé slůvko, pousmání na vlídných rtech, těch dobrých očí podívání za dnů mých všech. Za vaše ruce uondané v dne klopotě, za slzy nocí vyplakané v zlé trampotě! 60 Za trpělivost, jak jste nesla tu každou tíž a tiskla nás – a nezahlesla, – jen k srdci blíž! Za skyvu od úst utrženou v zlý nouze čas, by žití cestou zahloženou se nám šlo snáz! Za sílu, jak jste odhodlaně a beze slov se vzchopila po každé ráně a dál šla znov. Za vše a všudy, abych jistě v čas mrakový i sluncem žití pevně, jistě, šel jako vy! 61
MOJE DĚTI.
Moje děti – mladí ptáci, a já štěp jim všem; jedno teplé rodné hnízdo mají spolu v něm. Moje děti – jarní květy, jeden z nich je kmen: ten tu po mně v rodné půdě zbude vkořeněn. Moje děti rozletí se, ptáci, v širý svět, ani jedno nenavrátí do hnízda se zpět. Ale těm, co s bouří budou nejkrutěj se bít, štěp ten po mně, v těžké chvíli, bratrsky dej kryt! 62
KALINY.
U boru, na svoru, na louce kamenné rostou dvě kaliny smutné a zrosené. Déšť sejde s kamene, bor slunce vypije; je každým večerem ta rosa zalije. V létě jich nedbají, v zimě je nechají, kdo přijdou na jaře květy s nich trhají. – U boru, na svoru dvě děti v podlétě jako ty kaliny zůstaly ve světě. 63 Dvě děti ubohé, dvě malé siroty, kdež by se od lidí dočkaly dobroty! Každý s nich utrhne, každý je omámí, každým se večerem zalejou slzami. – Kaliny na svoru, samy den ode dne, jen ptáček zpěváček v přeletu usedne. Dvě děti siroty – jen v noci setmělé ve snách se slétají k nim boží andělé. 64
SPRAVEDLNOST.
Spravedlnost! – Hospodine, volám nocí, dnem, přec i, jak se trudem šine, rájem bude zem. Spravedliv by dav byl k davu, spravedliv král k nám, spravedliv i k svému bravu abych já byl sám! 65
MUSÍ!
Kdež! – u nás se nemazlíme, na to není kdy; srdci někdy povolíme, ale statku vždy! Milé děvče? – Statek volí! a je konec hned; – jestli při tom srdce bolí, musí přebolet. Děti rostou, řada proutků; – pro svůj denní chléb musí z domácného koutku až na rodný štěp. 66 Práce? – naše živobytí! náš nám rodí klas; stluče-li ho krupobití, stesknem, ořem zas. Smrt? – k žni příští musí ruka pod zem zrno sít; oči vlhnou, srdce puká, statek musí žít. 67
ORÁČI A MLATCI.
Oráči a mlatci, určeni jsme k dílu, však nám k tuhé práci Bůh dal tuhou sílu. Do nás, v naše lány kdo a co jen bije, však na pádné rány máme vzdorné šije. Na svém, v klopot tíži, sám si každý stojí, srdce však se víží, v jednom šiku k boji. Tak jsme stáli vzdorně, – duby v tvrdé skále, – silně, volně, svorně, tak stát budem dále. 68
ZA TŘI TISÍCE ROKŮ.
Za tři tisíce roků, ach, co tu bude změn, a co tu bude skoků přes hroby slavných jmen! jak jinak bude kráčet si vojín, král i kněz, však orat, sít a vláčet se bude jako dnes. Za tři tisíce roků, ach, co tu přejde běd co radostí v dob toku přes širý boží svět! však oráč bude zticha si s čela stírat pot, a trpělivá lícha mu bude rodit plod. 69 Za tři tisíce roků, ach, to bych viděl rád, jak plání, na hor boku, klas žlutě bude vlát! jak zelenati všude, se bude luh i lán a v pohádkách jen zbude, že otrok byl – a pán. 70
POLE.
Pole, širá pole, živitelé lidí, jak vám nežehnati, kde vás oko vidí! Vlny zlatých klasů, ňadra pluhem zrytá, – ležíte tu, rodná těla obrovitá. Mlčenlivé lány, zamyšleny v sebe, hledíte jen v širé, otevřené nebe. Jako ono krásny, jako ono volny a v své plodné síle na vždy neúdolny. 71 Za věky šly věky, – zůstaly jste svoje, čisty v lidské hanbě, klidny v hluku boje. Svobody jste štíty, jak jste vždycky byly: – kdo vás udupali, vše jste pohrobily! Padly jejich trůny, skácely se chrámy, – vy jste přetrvaly, přetrváte s námi! A na krví, znojem prosycené liše pro všechny jen těžší klasy rostou tiše. 72
KU PŘEDU!
„Hoj ku předu, vy sedláci!” i na nás volá svět; – však ouha! páni, po vašem to nepůjde tak hned. My ku předu jdem krok a krok a semknut s druhem druh, tak těžce, vlečně, bez hluku, jak ornící náš pluh. Kde naši staří orali a kam kdo na své stoup’, my po svém ořem také dnes, však přec jen trochu hloub! A jak to praděd dělával, ať slota nebo čas, své kleče tisknem do země, – však přec už trochu snáz. 73 Vždy ku předu a ku předu, – a potom zase zpět! leč tam i sem, vždy zůstane po naší práci sled, jak brázda lehá ku brázdě; a v černém úhoru co nerůstalo, vyořem si dnes i na svoru. Tak šlo to s věku do věku, vždy hloub a snáz a dál; víc nechcem, než co na svém sil, by každý na svém žal. A jako my jsme šťastnější, než býval někdy děd, by šťastnější byl syn a vnuk, – a to je naše: v před! 74
ZELENÝ PRAPOR.
Zelený prapor z pod hor štítu a z nejhlubšího údolu se nese vzhůru ku blankytu v skřivánčí hymny hlaholu – Ó vesele a jaře v kraj zelený prapor vlaj a vlaj! On vztyčen jest nad celým světem a rosa perlí se mu z řas, je protkán pestrým lučním květem a za třásně má zlatý klas. Ó vesele a jaře v kraj, zelený prapor vlaj a vlaj! Jej teplá jarní prcha světí a slávou je mu výsluní a k pozdravu, jak mračna letí, mu hlučně bouře zaduní. Ó vesele a jaře v kraj zelený prapor vlaj a vlaj! 75 I osmahlá jak paž ho zvedá nad čelo znojem skropené. on strhnouti se nedá, nedá! v své slávě věčně zelené. Ó vesele a jaře v kraj zelený prapor vlaj a vlaj! Ať výmysl div kupí k divu a stroje drtí, mění svět, přec každá ruka pro svou skyvu pod jeho žerď se vrací zpět! Ó vesele a jaře v kraj zelený prapor vlaj a vlaj! Ať křídla věků bouřně šumí, on tiše vlaje kolem chat a dvorů, samot tam, kde v rumy se rozpad mnohý pyšný hrad. Ó vesele a jaře v kraj zelený prapor vlaj a vlaj! I až i nás, kde rod náš leží, krýt bude svými řasami, ať naše děti, věčně svěží jej pevně drží nad námi! Ó vesele a jaře vlaj jim v šťastný, volný český kraj! 76
MLADÉ KRVI.
Mladá, jará, česká krvi, jak se jitrem hlásíš k dílu, v očích léta zážeh prvý, v junné duši mužnou sílu – čista myslí, srdcem žhava, hrdá čelem plným vzdoru: mladá krvi, bud nám zdráva, vítej, vítej u praporu! Hoj, jak ti to čacky sluší, seřaděné ku pochodu; jak ti srdce volně buší k práci, boji za svobodu, za své, naše, vlasti štěstí škůdcům vzdor i času zubu, nejpružnější ratolesti bouří rvaných českých dubů! 77 Šiky junů! – jako v poli metajících klasů břehy; – věnce dívek! – mezi stvoly květy plné útlé něhy: v slunci mládí na podletí vše jak u vás k síle raší, jak jste krásny naše děti, nová krvi z krve naší! K druhu druh na českém luhu stojíte vy naše pluky; co vám hejno podlých sluhů, mocných pláné hrozby, hluky? Vlastní silou hrdou, volnou stojíte na vlastní zemi s láskou k sobě neúdolnou, o svou hroudu v boji s všemi! Víru v sebe, s dělnou paží, mysl jasnou, srdce ryzí, buďte rodné půdě stráží! – Neurve ji ruka cizí, – ze všech stran ať bouře bije, jako bila od staletí, – dokud vaše hruď ji kryje, naše krvi, naše děti! 78
MODLITBA.
Bože, světa Hospodáři, svatý, silný v nebesích, ve své nehasnoucí záři uslyš hlas od černých lích! Odevzdaný do Tvé moci, bez bázně a důvěřliv, jako dítě mluví k otci, k Tvému trůnu volá z niv. Syrá země od Adama přešla kleta na náš rod, utvrdla nám pod nohama, až ji rozvlhčil náš pot; dlaň až, zrytá do krvava, vnutila jí zrno, štěp, – a pak dobrá, usmívavá, sama vydala nám chléb. 79 Mužně, silně, odhodlaně nesli jsme dnů znoj a tíž, útisk mocných, – zvedli skráně k pohledu jen ve Tvou výš; až jsme shlédli, že i oni prach jsou před tvou velebou, a teď naše skráň se kloní, Otče náš, jen před Tebou! Ve Své lásce neskonalé ke všem dětem Svým se schyl, mocné kroť a slabé, malé v boji vírou v Tebe sil! Srdce k srdci, k hlavě hlava, k pravici staň pravice, až tak svitne volnost pravá, krásná jako dennice! Jako jarní teplá vláha v otevřenou padá zem, tak se rosa dobra, blaha z ruky Tvé roň v srdce všem! Dej, jak naše luhy chrání Tvojí péče mocný štít, naší práci požehnání, naší vlasti mír a klid! 80
PÍSEŇ O STARÉ PECI.
Tak o mnohém jsem v žití zpíval, – už tak, neb tak: já dal, co měl, – však na tebe bych málem býval, ty duše domu, zapomněl! Jak chladne vše a hasne, přeci v mých přismutnělých zimních dnech, ty naše rodná, stará peci, vše hřeješ, na vše záříš v snech. Žeť duše domu! každé chvíle co ve stodole dozněl cep, až v rok zas příští, kdy tak mile zavoněl z tebe nový chléb. 81 Všem štědrá byla’s; my i chasa jsme jedli stejně z darů tvých a vždycky skyva pro chuďasa tu zbyla z rukou upřímných. Tvé hnětenky a podplamenky a vánočky a roháče, tvé bochánky a zatočenky a posvícenské koláče! – Kde který kmotr, strýc a teta k nám scházeli se o pouti a síň jak lícha mákem setá tou dětskou byla droboutí. A v zimě jak jsme u nistěje, tu při pohádkách sedali, a sníh se met až pod veřeje, jak chrupaly ty křížaly! – Pak přišly svatby, hrana zněla, tys na úsměvy zaplála i do slzí a stejně vřelá kruh přátelský jsi vítala. Když zašly jsme pak do ciziny, ten šťasten byl, ten uštvaný, tak nechutnal chléb žádný jiný jak pecen tebou poslaný! – 82 A tak to všechno pomizelo jak pohádka ta zapadlá, a k tobě teď jak tisknu čelo, tak tmavá jsi a vychladlá! Ni jiskérky tu doutnající, ni kroku neozve se hles; jen stíny všech kdys drahých lící tou tiší míhají se dnes. Však buďsi. – Co kdy tady hřálo, vzpomínám všeho rád, tak rád, a mně i jim co štěstím plálo, buď požehnáno nastokrát! 83
LÉTHE A JINÉ BÁSNĚ
DRAHÉ PAMÁTCE SVÉHO OTCE.
1816–1908.
I hope to see my Pilot face to face, when I have crost the bar. Alfred Tennyson.
[85]
OTCI
I. I.
 Jak dělníka do žití vinohradu tě poslal Pán; – tys poctivě a tich svou práci konal, za dnů slunečných i v nečasu, od jitra do západu. Oddechu nedbal’s v úpalu, ni chladu a večer po hodinách klopotných u zářivého krbu vedle svých jsi jed’ svůj denní chléb. – Tak věk tvůj řadu svých skončil dnů. – A v svatvečerním tichu, zvon soumrakem když k odpočinku zval, tys šel. – A jistě k Pánu bez ostychu jsi vstoupil, opět mlčky: – s dlaní skvěla se práce – poctivost s mužného čela ti zářivě. – A On tvou mzdu ti dal. 87 II. II.
 Probouzí se jaro, vzduch je vlah a čist, na tvém hrobě klíčí první travný list. Nad tvým hrobem zpívá vesele si pták, jak by věčně jaro muselo být tak. Ale dnes co kvete, odkvést musí zas a na každé srdce dechne smrti mráz. Ztichne vše, co plesá; – bez bázně a změn ty, už nesmrtelný, spíš svůj věčný sen. 88
DOTRPĚNO
Dotrpěno, dokonáno; – hruď se zvedla naposledy. V mžiku tom, co tajů vpsáno smrtí v obličej ten bledý! A tak všechno v síni ztichlo, ani vzlyku slyšet není; vše jak by si pooddychlo: Vykoupení, vykoupení! Tam už před věčnosti branou, zde jak sosna pod toporem poslední když klesne ranou a vše náhle ztichne borem. 89
NESLYŠÍTE
V kterou říši nedohlednou, zde anebo nad hvězdami, odešli jste vy, co jednou meškali jste mezi námi? Tažní ptáci za večera tratící se v nebes šedu, lodě zniklé do mlh šera – není po vás ani sledu. Na jaře se ptáci vrátí, vlnou troska splývá k tesu – ale po vás marno lkáti, sledu od vás k nám ni hlesu. Vy, co jste nás milovaly, duše vroucí, dobré, čisté, jak vás voláme tam z dálidáli, neslyšíte, – přišly byste. 90
KDYBY TAK
Kdyby tak to mohlo být, se světa jen jít a jít – žádná radost, žádný žal, padnout v hrob a nic už dál! Žádné světlo, žádný stín ani ctnosti, ani vin, žádná sláva činů tvých, ani kletba za tvůj hřích. Ani postesk, ani kvil od někohoněkoho, kdo tu zbyl; žádná těcha, žádný klam, že se jednou sejdem tam. – Aby nohy šlapaly přes tvůj rov a neznaly, že tu spíš; – a byl’s jim jen jako ten, kdo nezrozen. 91
AŽ BUDE SKONČENO
Až bude vyrčeno to slovo poslední, až zcela setmí se, neb znovu rozední, až bude skončeno a nic už v zápětí, – se země nepůjdu, – jen z lidské paměti. To ucho bez slechu, ty oči bez vidu, ty ruce bez hnutí, to čelo v poklidu: – chvilku jen vzpomene kdos ještě na jméno, a bude vyrčeno a bude skončeno. „Zamžené dálavy, hvězdnaté výšiny!“– Doufají, zoufají... nic neví jediný. Země se přichýlí, – zas matka, – k dítěti: se země nepůjdu, jen z lidské paměti. 92
ŠERÉ SESTRY.
Šeré sestry tři jsme my, a ty náš jsi na zemi! – Jedna v bdění, ve spaní druhá ryje do skrání, třetí dnem i nocí svírá nahé srdce do dlaní. A my tři, vždy pospolu, střídáme se v úkolu: jedna tělo utýrá, druhá duši rozdírá, třetí krutá – milosrdná bránu z žití otvírá. Šeré sestry, co vám dít? nejlíp se vám nebránit. – Ty mi v oči pohledni, ty mi k srdci přisedni a tam, hle, kde jitro svitá, odveď mne ta poslední. 93
NÁVRAT.
Měkce, jak se vločka schvívá, tiše, jako slza splývá, za soumraku v chladné rose moje štěstí vrátilo se. Moje štěstí, kde jsi bylo, kam jsi mi to zabloudilo, že ti v tváři úbělové tolik toho smutku zbylo! V dalekém a mhavém kraji bylo jsem, kde přebývají ti, kdož odešli ti v dáli; od tebe mne s sebou vzali. Z nich, pro něž je marno lkáti, už se nikdo nenavrátí, já však prošlo temnou branou, bych ti řeklo: Na shledanou! 94
VEČER.
Zapadlo slunce; dostižena meta. – Kde radost pjala křídla motýlí, trud, šera brouk se zvedá; rozmilý zpěv utich’ skřivánků a k srdci četa sov, – hlodů bolestných – se opět slétá s pochmurným skřekem, zmlklým na chvíli, a úsměv žití prchá. – Po všem veta! Den hasne, rudým pruhem na rybníce svit záře poslední se obrazí, v šlář temna vše se halí víc a více; – a chladem soumračným to zamrazí, jak skvěle září bílá večernice, ta hvězda naděje – a zachází. 95
RUCE.
Ach, vy bílé ruce moje, vychudlé až na ty žíly, co to bylo strastí, boje, než jste mi tak sesněžily! Hledím na vás, – mé že vy jste? ptám se, – jste vy moje vskutku? – Žeť tak můžete být čisté jenom rosou od zármutku. Tulíte se v bázni k sobě, ustrašené holubice, jak byste říkaly obě: Dosti toho, nechcem více! 96 Práce, boje, ach už všeho, co kde tíží, zraní, šlehne! – už ta rosa z oka mdlého neomývá, – jenom žehne. Až se budou na vás dívat skřížené už po zápolu: – jak budete odpočívat, – zlomená dvě křídla, spolu! 97
ŽIVOT A SMRT.
Ne smrt, – nás život ztýrá. Drsnou dlaní nám bije v tvář a nad šijemi mává svým bičem: „Dál, jen dál!“ A poušť jak žhavá, dav spoutanců jí žene bez ustání. Za každý květ a svitu pozaplání, jež trudnou cestou zem či nebe dává, on udeří a šlehne do krvava: čím šťastnější byl mžik, tím hlouběj’ zraní. Tu z oasy jde Smrt; – a vážná, velká – v svém truchlém zraku děsu ani stopy, – se schýlí k utýraným beze slova, jen stiskem ruky mluvíc; – naši chopí a dumná, mhavozářná spasitelka, nás odvede z pod biče tyranova. 98
LÉTHE.
Svých drahých Stíny vídal jsem kdys v dáli, jak byli za živa. – Pak bledly již, víc každým rokem. – Děl jsem: „Zrak mi kalí prach života.“ – Ne! – byl jsem Léthe blíž. Dřív s úsměvem, neb výčitkami v oku, teď němé, mátožné, tak bez krve se zjevily mi zas po mnohém roku – a cize hledí tak – dnes po prvé! Hle, tak už blízko bezhlesná ta řeka se proudí! – za ní známé míhají se tváře – hledí – mne už neznají! – Až k doušku schýlím rty, jak Charon čeká, a k těm, kdys drahým, převeze mne tam, z nich také nikoho už nepoznám. 99
DE PROFUNDIS.
Z hlubokosti duše zdrané, nocí, dnem jsem volal k Tobě, abys těžký kříž, ó Pane, sjal mi s plecí v hořké době. Vím, že slyšel’s moje vzdechy, zůstaly však oslyšány, moje trýzeň bez útěchy, bez balšámu moje rány. Usouzeným v předurčení dále musím hložím jíti, trpký kalich utrpení do poslední kapky píti. 100 Pode mnou se země hroutí, nade mnou se chmuří nebe, – přec mi ve tmách zahynouti nedal’s bez důvěry v Tebe! Vím, že Tvoje stráž mne vidí, zář Tvá padá v líce bledé, a kde slepne oko lidí, vím, že ruka Tvá mne vede. Tak ať vůle Tvá se stane dnes a zítra, do skonání; – dal’s mi trpělivost, Pane, tou dal’s vše – – a dík Ti za ni! 101
BYL’S KOTVOU MILIONŮ...
Byl’s kotvou milionů, buď kotvou také mně, buď majákem, jenž září mi s dálných břehů v tmě. Má loď je vetchá, Pane, jí bouře zmítá teď. – Ó, drž ji a v Svůj přístav ji po útiší veď! 102
DAL’S MI, PANE, MÍRU LET.
Dal’s mi, Pane, míru let do vršita, – ale zpět cestou nechtěl bych, jak ten, kdo jde večer unaven. Kde jsem utrpením šel, rád jsem, že jsem dotrpěl; krásného co v zašlých dnech, krásnější se vrací v snech. Radost vděčně, každý žal z ruky Tvé jsem tiše bral; – jen až lhůta vyprší, ať Tvůj mír vše dovrší! 103
V SAMOTĚ.
Tak mne lidé opouštějí – jak už málo kdy tak znějí milé kroky o můj práh! Jaká rada! – tak jsme sami jen se svými vidinami – a zas jenom lidmi... v snách! Nevymknou se, byť i chtěli, byť i všichni zapomněli na mou radost, na můj žal; a ti ze všech nejvíc milí, kteří nejsou již, a byli, klepou vždy – a řeknu: Dál! 104 Tváří nevlídných a hrdých, rukou chladných, srdcí tvrdých, jak jich málo vzpomínám! Jenom jako plaché stíny kmitnou se mi do tišiny – odpouštím, a dál jdu sám. A tak není chvíle teskné – ani se mi neposteskne, kdys že jinak bývalo. Lidské zlo už doranilo, a co nejlepší v kom bylo, na vždy se mnou zůstalo! 105
V RANNÍM SLUNCI. Své ženě.
Tys mi ještě svitlo dnes? – kolik ještě, kolikrát uvidím tě z pod nebes na stěně tam ráno plát, mihotat se, blýskat, hrát? Po té noci pochmurné, po horečně bludných snech, zase ještě pozdrav dne, zase ještě žití dech, z venku pozdrav krás těch všech! Jak to svitá v duši, plá, jak ten tupý hlod v ni ztich’, v úsměv se ta bolest zlá vyzořila na rtech mých, červánkem zrud’ lící sníh! 106 Tam v tvé zlaté záře jas otvírá se každý květ, rosa schne, – zde slza s řas; tam tvůj vzchod jak blaží zas celý širý, boží svět! Slyš! – to drahý krok. – Tak tich zůstal ve tvé záři stát; zdraví mne v paprscích tvých úsměv drahých na lících. – Kolik ještě, kolikrát? 107
PÍSEŇ. Své ženě.
Čarovný se motýl mih’ v snění mé a hned se zdvih’; – ale co v něm pele zbylo od těch křídel motýlích! Přiletěl, jak slétá v mech; bylo to jen jako dech, – bylo to tvé políbení, co jsem cítil na svých rtech. 108
HRDLIČKO MOJE.
Hrdličko moje, přisedni blíž – kolik že roků tak spolu jsme již? Hrdličko sivá, vidíš(li jen, jak se nám chýlí k soumraku den? Tak to vše přešlo jak oka mih, na tebe, na mne napadal sníh. 109 Jenom tvůj pohled nezměnil čas, tvé dobré oči, tvůj vlídný hlas. A jako v jitřních červánků svit tvé věrné srdce teď slyším bít. Hleď, naše slunce kloní se níž – hrdličko moje, čas k odletu již. Půjdu-li dříve v tu šerou noc, jen dej mi s bohem a nermuť se moc. Však tvá-li sudba kratčej’ tu dlít, bylo by nejlépe pospolu jít. 110
SVÉMU ČÍŽKOVI.
V těsné kleci uzamknutý, bez vůle a bez prostoru, – jak ten osud tvůj je krutý, drobný pěvče volných borů! Němé stěny kolem tebe, podivné ty lidské tváře, střechami jen kousek nebe prosvitá ti do žaláře. Kde je svěží luhů vánek, porosena zeleň kraje, čerstvá koupel u studánek? Ach, tvá volnost už ti báje! 111 Kde je družka hnízda tvého, nad nímž tmavá sosna šumí? Zde ti cizí svět, – a z něho, kdože tobě porozumí? A přec, jak jen slunce kmitne přitmělého do pokoje, v malém srdci tvém to svitne, rozzvučí se píseň tvoje. Jak ti zvoní, plesá, jásá tvoje duše osamělá! jak by všecka hvozdů krása zas ti byla blízko celá. Nedbáš, zda tě někdo slyší, žalářové nedbáš mříže, zpěvem do nebeských výší letíš, prost vší zemské tíže. Neželíš, co bylo včera, neteskníš, co bude zítra, od svítání do večera žiješ dneškem svého nitra. – Sevřen žitím, v tísni boje, v bolestech a pochyb sporu, kéž by silné srdce tvoje člověk měl, ty pěvče boru! 112 Kéž by čekal bez hořkosti, volný duch až vzlétne v nebe jako ty, až pout ho sprostí osud, jako já teď tebe. 113
Ó SUDICE.
Ó Sudice, jež v kobách tajemných svou osnujete tkaň, v ten svitu mžik, co ze tmy do tmy jdem, jak utkáte, se staň! Ó živote, jenž slep rozdáváš květ a na hruď nahou nasazuješ zbraň, kde koho zraníš, jak mu souzeno, květ útěchy mu také polož v dlaň. Ó ty, jenž k sudbě, žití bezmocen jim platit musíš krvavou tu daň, než bezdech klesneš, stokrát poražen, vždy odhodlán vstříc nové ráně vstaň! 114
NÁPĚV.
Dostih’ jsem se při zpívání... Milý bože, kdy to bylo, že se mi, – už nevím ani, – posledně to přihodilo! A ten nápěv tak mi známý! Ano, tak jsem kdys to zpíval za lesy a za horami, než se obzor mraky stmíval. Jenom nápěv, žádná slova, něco jen jak dálnou zvěnou prochvělo mi srdcem znova něhou dávno zapomněnou. 115 Žádný stesk, – ó kdež! – to v citu tenkrát vše tak jasně znělo, jako skřivan na úsvitu vše se v duši rozepělo. Do zlatisté záře ranní, kde nebylo chmury žádné o té „lásce do skonání“, o tom „vadne až uvadne“. – A teď, – jak to všechno dálné, zbledlé, jak šla roků řada, – přec jen v duše chmury kalné poblesk záře z mládí padá. 116
PODVEČER.
Po jezeře větřík dýše, vlna šplouná tiše, tiše, zvolna podvečerní stíny ulehají do hlubiny. Po hladině loďka pluje, ale nikdo nevesluje, slouchá jen, jak vlna šplýchá, a z ní zvučí cos tak zticha. Či to ševelí tak třtina, neb to píseň rusalčina? – Ne, – to dnes tak srdce zpívá, na mžik jak s tou krásou splývá! 117
ÚTOČIŠTĚ.
V svých prsou hledej; koutek najdeš malý kdes v krytu nejzazším, kam světa vír své vlny nevrhá, ni hluk svůj z dáli a nad vchodem kde napsáno je: Mír! Kam utéci se můžeš v těžkou chvíli a poodechnout bezpečen a jist, kde zášť a zloba nikdy nezranily, kde i od vlastní viny zůstal’s čist. 118 Kam nevstoupila nikdy noha cizí krom nejdražší, již dávno kryje rov, však její stopu, ač ti v světě mizí, zde najdeš zas a zulíbáš ji znov. Snad nevešel’s tam dlouho; pavučiny vchod opřádají, obav šerý drak ti brání. – Pojednou však o skaliny tvé celé žití tříští se co vrak. Tvé činy prázdné, liché tvoje touhy, tvé naděje a sny, vše bylo klam, a marný celý žití zápas dlouhý, a na rozvalech všeho stojíš sám. Ó pak se rozpomeň! – kdys jinak bylo... kde? – Ach tak dávno! – Ano, domů zpět v své nitro zas, – v ten koutek tam, kde zbylo vše netknuto, když vše ti zmařil svět. Tam uchyl se a buď cos tenkrát býval, když hlavu skládal’s matce do klínu a znovu sni tak čistě, jak jsi sníval, a slyš své srdce tlouci v tišinu. To neoklame! – v sporné světa hluky vždy stejně bije, v skepse posměšek, mudrácké šalby, tvrdé věrouky: jeť na věky a ony pro dnešek. 119 Jeť, co ti poví, balšám na tvé rány, je věčně světlou září v žití šeř, je kotvou tam, kde lodě stroskotány jsou tisíců. – Slyš, neptej se – a věř! 120
JSOU SPOČÍTÁNI.
Jsou spočítáni dnové tvého žití, tvé mety stanoviště vytčeno a člověk neodvrátí, co má býti a více nebude, než určeno. Tvá pouť ať skončí dnes neb mnohým rokem, co mílník, tobě cestu ukrátí, kus trudu překonal jsi každým krokem a jeden krok ni mžik se nevrátí. Byl, jest a bude zlý, a po něm klidný, jak osudu mu udeřila spěž: dík životu za každý úsměv vlídný – a v dobách utrpení naň se těš. 121
SVÝM PÍSNÍM.
I.
V těch dlouhých nocích prosincových, v jich mrtvé, smutné tišině, svit vašich křídel úbělových se zasněžil mi do síně. To bylo, jak by hejno ke mně se holubiček sletělo, tak tulily jste se a jemně jste tepaly mi na čelo. Jak do koutů se tratí stíny, – když zašept’ vašich křídel šum a zazářil zjev holubinný, – se schoulil nočních příšer tlum. Tak, prvním jitrem když se dnilo, jak zůstaly jste, – věrny z všech, – vám v zraku tolik noci zbylo, – a dálná zora na křídlech. 122 II.
Kdos hodil po vás kamenem, písně, hrdličky moje, vy dál jste jenom zalétly do tišší, stinnější chvoje. Tam v snění hvozdech hlubokých, v té smutků přitmělé kobě, si přitlumeně houkáte a blíž se tulíte k sobě. A prolétnout se volno-li vám není slunečným polem, přec někdo stane, – také on tím hvozdem smutků jda kolem. 123 III.
Však na moři žití, zatmí-li se mraky, v hlučném vlnobití též jste bouřliváky. A jak plují lodě s bouří zápasíce, vaše křídla v brodě bijou do vichřice. V tmách kde stroskotanou hloub tak mnohou chová, s útesů vám planou světla majáková. 124 A jak přes vln dmutí oslňují v tmavu, snad, k nim v rozlétnutí, roztříštíte hlavu. Buďsi. – Let spěl výše, dál přes hlomoz denní; – tak padněte tiše v moře zapomnění. 125
BLUDNÉ SRDCE.
Své bludné srdce nabízíme, v něm vše, co zloděj neloupí – „Přec někdo koupí“,koupí,“ sobě díme; – ach, nekoupí! Svůj cit, svou práci, vše co máme, ba krve každou krůpěji za ruky stisk, jim k štěstí, dáme; – a nechtějí! Zde ničeho jim třeba není, tam chvilku cos je upoutá, však hodí to hned nabaženi zas do kouta. 126 Tak chodíš k dveřím ode dveří; jen cizota vstříc vychází; a náhle podvečerní šeří tě zamrazí. A vzlykneš sevřenýma rtoma, – ať nikdo jen to neslyší! – A s láskou čekali tě doma ti nejbližší! 127
POD ŽITÍ PRAPOREM.
Pod žití praporem jsem pevně stál, jak stepní vichr v tvář mi dul a vál, a mnohá slza vytryskla mi z oka a mnohý ston se vydral prsou ze hluboka. A poutník stepí uslyšel můj vzdech, však co jsem trpěl, nikdo nevyslech’, jak tisk jsem k srdci tlukoucímu páž... – A zbaběle jsem neopustil stráž. A zbaběle můj nikdy nezněl kvil – Že stesknul jsem? – já též jen člověk byl! však přes dnů trýzeň, závěje i znoj jsem k sobě děl: „Když tedy boj, tak boj!“ A žerď až padne z ruky zlomená a půjde kolem noha znavená, ať řekne: „Dál! v dnů boj a znoj a chlad, – zde také člověk bojoval, až pad’.“ – 128
ŠTĚP.
Své vše když rozdal jsi, stisk ruky vřelý ti dostač; o almužny bezcenné všech druhých nestůj, tak jen hozené, a nedbej, byť i zcela zapomněli. U vánočního krbu, jak se dělí kruh šťastných o ovoce zlacené, kdo rodného si štěpu vzpomene, jenž v metelici stojí osamělý? Přec buď jak on a v každý žití mžik, ať pták v tvém listí hnízdo staví, ať jen přelétne, ať chodec nepozdraví za stín tvůj! – StůjStůj, kam Velký zahradník tě vsadil, jarem zkvétej, létem chlaď a na podzim svůj plod nes nečervavý. 129
ŽIVOT.
Život práce, smrt je klid; nutno dříve žít, než mřít, dělnou rukou zkypřit zem, nežli do ní ulehnem. Život boj a klid je smrt; bojem ten, kdo žije hrd, dýše, stojí, dobývá – klid je pohřeb za živa. Pro dnešek neb do věků zápolit je člověku o pouhou ať lechu dne, neb o laury nesmrtné. 130 O chléb, dítek šťastný smích, lásku ženy na lících, dnešní, příští blaho všech pracuj, bojuj, dokud dech. O klidu se nehlesne, dokud ruka neklesne; stál’s-li v boji od rána, klidná noc je vítána. 131
ZA SVATOPLUKEM ČECHEM.
Jako Volným král když zmírá, tys odešel nám! roztruchlila vlast se širá, tys jen klidný sám; utichla tvá žárná lyra, meč tvůj zbyl a plam. Boží mír je na tvém čele, žezlo pouští dlaň, tvoje plémě osiřelé zvedá však tvou zbraň; zrak tvůj zavřen, lid tvůj směle svůj upírá v tmáň. 132 Velký, silný, volný všady! tak tě znal tvůj lid; bez poskvrny, kazu, vady zvedal’s nad ním štít; v boj jsi ved svých pluků řady, učil’s je se bít. Bouři čelil’s na vše strany, „K předu!“ volal’s v hluš, prapor v cáry rozedraný pozvedal’s jak muž, zvedl’s lid svůj zašlapaný, když mu řekli: Služ! Nedotknut vln všedních svárem svornost kázal’s řad, velký vírou, láskou, žárem nad vše’s volnost klad; vítěz nad zlobou a zmarem, velký sám, jsi pad. Smrt ti vymkla žezlo z dlaně, ale pouze v mžik; dál hřmět budou tvoje zbraně, velitelský vzkřik; dál tvé heslo odhodlaně v bitev třesk a ryk. 24. 2. 1908
133
PSANÍ.
Těžkou rukou, která kladivem buší v jisker dešti ohnivém ve strojovny hluku dunivém, dělník, jehož líce plamene žárem sžehlé, jsou jak z kamene, v jehož zrudlých očích tupý klid, v jehož prsou huňatých je cit jen jak v mechem krytém balvanu, klikaticí, že lze sotva číst, na jaře mi poslal tento list: (Odpustí snad, že, co ukoval, já mu planým veršem zrýmoval.) 134 „Milý pane, dal jste v ochranu nám svůj domek; buďte ve všem jist. – Konečně už jaro přichází, ale občas ještě přimrazípřimrazí, a tak dělám u nás v zahradě po práci, co je tak na snadě: vykopávám jámy pro stromy, – toho kamení tam na hromy! – odhrabuji loňskou stařinu; kde jsem trefil mrtvou na hlínu navezl jsem černou ornici, opatřil jsem celou štěpnici, obral pavučiny, prsténky, – letos nepřijdou mi housenky! – špačkům dal jsem budky, jak jste chtěl, – já bych radš tu chásku postřílel! však to víte, jak nám s třešněmi hospodařili ti ničemi! – slovem, jen se nestarejte nic; jen až den se prodlouží nám víc. ... Vida! – málem byl bych zapomněl, věřte, sám že byste radost měl, jak z těch loňských drobných cibulek vykvetlo nám tolik bledulek, až se milo na to podívat! na noc však je musím přikrývat, sic by, – místo není bezpečné, – pomrzly ty mršky všetečné. 135 S včírka na dnešek byl šedý mráz, ráno sníh a déšť, tak slotný čas, že by venku nevydržel pes; i náš Sylvan pod kamna i vlez, mrcha pes! – však dobře hlídá nás. Ale pane! – týden poslední měli jsme tak utěšené dni! Slunce hřálo, a tu v neděli, to jsme zázraky vám viděli: první jarní bouřka zahřměla, ale někam stranou letěla; u nás padl tichý, vlahý déšť, – já v něm hodně promok’, ale nešť, – nepohromil nic, byl vítán všem, a tak mile přijala ho zem. K podvečeru v záři sluníčka, to byl pravý div, jak travička a tak všechno vůkol okřálo, až se v těle srdce usmálo po té dlouhé zimě člověku! Toho ptactva! – v blízku, daleku, že to bylo jako jeden ples. – Přec jen skřivánek se nad vše nes! zpěvem zrovna plnil celý kraj: byl toto, pane, učiněný ráj. Vzpomněl jsem, jak jsem tak na to zřelzřel, aby tak náš pán to uslyšel, – 136 uviděl tu krásu polí, tráv, a k nám také on se vrátil zdráv!“ – – – – – – – – – – – – – Tak jsem četl řádků pletivem, psaným rukou, která kladivem buší v jisker dešti ohnivém, lícemi, jež výhně plamenné žárem sžehlé, jsou jak z kamene, zrudlým zrakemzrakem, v němž je tupý klid, – tak jsem četl vesnu vypsánu huňatými ňádry, v nichž je cit jen jak v mechem krytém balvanu. 137
NA BOURANICI.
Sníh napad; mrzne do kosti a za ranního soumraku na bouranici rozryté se choulí tlupa chudáků. Ti zabaleni vlňáky a ti jen v lehkém kabátu a spolu jako vrabců houf na zimomřivém akátu. A přešlapují, dýchají si za nehty a na ruce a hledí, zrovna o život jak jiní buší v opuce. 138 Z nich nezávidí nikomu; však je to zrovna ku pláči, tak chtít a chtít a mozolit se nesmět těmi krumpáči! Pan polír přišel, rukou máv, a jdou: – už zas je po práci! Dlaň nemohli si zkrvavit, a tak jim srdce krvácí. 139
SEN.
Šleh bičů hvízdá vzduchem a třaská ostře v sluch, co hvizd a třesk, to rána a krvavý je pruh. A otrok hrbí záda. – Co skřipot zubů, žal a pláč jsou otrokáři! – bič jenom třaská dál. Dál pot se řine s tváří, dál v slzách jí se chléb, dál v bitvách krví psanců se barví luh a step. 140 A miliony padly a padají co den, – a v noci jen tak divný jim hlavou táhne sen: Na plavě žhoucím nebi se hradí tmavý mrak, tak beztvarný a těžký a příšerný je tak. A žene se a žene jak mořem spousta vod – a teď už pokrápává: to slzy jsou a pot. A ze mraku to duní jak utlumený řev: „Dští napřed pot a slzy, a potom přijde krev. Co po kapkách se sáklo z těch věkovitých běd, se hroutem sřítí zpátky a zavalí ten svět!“ A kol to hřmí a ječí: „Co dával jsi, to beř – a žeť už nejsme lidé! však chtěli jste mít zvěř.“ 141 A rudé biče nebes rvou vzduch a bijou v zem; co třesk to kvil a trosky. – A Bůh nám pomoz všem! 142
PŘED BITVOU.
Co že to zachvělo poranním vzduchem? to břeskla polnice chladem a hluchem; to břeskla polnice plání a svahem: „Každý z vás bude dnes mrtev, nebo vrahem!“ Do šiku stavte se směle, jak patří, prostý a důstojník, v smrti jsme bratři. Již slunce vychází v oparu vlahém; každý z nás bude dnes mrtev, neb vrahem. 143 Hle, tam již nepřítel u doubraviny! mají tam také své otce a syny; mají tam obrázky na srdci nahém, – a bude každý z nich mrtev, neb vrahem. A čím kdo ublížil z tamtěch těm tady? proč máme kositi životů řady, mladých a bujarých zdravím a blahem? Kdo to jen poroučí: „Musíš být vrahem!“ Nechte všech otázek. marny jsou, víte, nechte všech vzpomínek, jenom se bijte! bijte a zabijte, střílejte šmahem: musí a musí dnes každý být vrahem. 144 Ať zbude vítězství tomu neb tomu, kdo padne, zůstane, kdo živ, jde domů. S každým z nás budou se za rodným prahem loučit co s mrtvolou, neb vítat s vrahem. 145
NA POCHODU.
Na Rusi odsouzeno v posledních měsících k smrti 1697 a popraveno 653 osob. Zprávy Petrohradské o vánocích 1908.
Dragounské šavle, bodáků lesy, třaskání pušek, děl temné hřmění, čekanů břevna, – to jsou jen děsy, ale zbraň práva to není a není! Bojiště slehlá pod krve proudy, v ulicích koni šlapaná těla, ortele v míru a náhlé soudy jsou bratrovražda jak za Abela. Kain starý velí, zaň otrok nyní střílí a bodá v bratrská nitra, do prsou jeho otroci jiní střílet a bodat zas budou zítra. 146 Do výše čnějí nad výše trůnů, do svitu tmí se nad žezla zlatá popravní sloupy a o korunu se dělí s králi drsná dlaň kata. Jak trůní právo čistě a svatě, klid majestátu s čela mu září, rouhači řízu smýkají v blátě, do tváře krev mu stříkají lháři. Jak zvučné hymny zpívají kněží, v kadidla dýmu při zvuku rohů, tam u oltáře ubití leží, ran zejícími rty křičí k Bohu! Baal, Gog, či Moloch, neb Kristus snivý, – vám jedno, co jste si na oltář dali: za všemi bohy Mamon vám civí, Krista vždy znovu jste křižovali. Pravdu jste čistou zastřeli klamy, modlitby prázdné se rtů vám zněly; ti vaši bozi ďábli jsou samisami, anebo s ďáblem o svět se dělí. Třeste sese, třeste, vy modlosluzi! s hliněných noh až modly se sřítí a do vichřice v den hněvu, hrůzy pravého Boha hlas bude hřmíti. 147 Třeste sese, třeste, – před vlastní zlostí! vražda je vražda! – i když ji páše mstitel, jenž povstal z pohřbených kostí obětí vašich, za vraždy vaše. Ty v země klínu spočaly klidem, přes jejich rovy věků jde rádlo; pomsta je boží, nepatří lidem, – co mrtvo, mrtvo, co padlo, padlo! Třeste se, třeste, až surma zazní v den hněvu, hrůzy, ó bratrovrazi, až stát budete, svých cetek prázdní, tam v Josafatu bídní a nazí! Až v cárech spadne pýcha vám s duší, chtíče a klamy, úrady tajné a hlasem děsu zazní vám v uši: „Kde’s nechal bratra Ábela, Kaine? Ejhle, krev jeho na tebe svědčí!“ A on vám bude už beze strachu v oči se dívat větší a větší, se zářným čelem v své krve nachu. – Kajte se, kajte! – tou ještě chvílí, než boží pomsty blesk nebem šlehne: duše vám bloudí, mysl vám šílí, srdce vám mrzne, mozek vám žehne! 148 Ucho je hluché, zrak váš je slepý, shluk vášní, supů, v lebkách vám klove; to staré srdce rozbijte v střepy, do lebky vpusťte myšlení nové! Štír v prsou vašich k vraždě vás pudí, nač vraždit bratry, zřít v jejich muku? ubijte dravce ve vlastní hrudi! a bratr bratru podejte ruku. I tam, kde skvrna na hříšném čele, – jen kdo jí vinen, ji neodpouští! „Zub za zub!“ díte. – Tak Israele chmurného vůdce zněl ortel v poušti. Lidskost je smírná, měkká a čistá, i v hříšných prsou jiskra jí dříme; – co pravil k lotru, pomněte Krista: „Dnes ještě večer v ráji se zříme.“ Smrt, její chrti v patách jdou s náma, – není-li dosti na nutném bolu? v tom jsme si rovni již od Adama, – nemůžem také šťastni být’ spolu? – Že po tisících bije nás šmahem, týrá a mučí příroda němá? ať vládne mukou, a člověk blahem! člověk má srdce, ona ho nemá. 149 Slyšíte, v dálce země jak duní? to pluky pluků jsou na pochodu! z budoucna mrákav jdou na výsluní, z plemene plémě, rod od národu. Na jejich plecích lesknou se zbraně; kladiva, radla v slunečném třpytu, svalnaté paže, dumavé skráně a všichni: „Práce!“ na čistém štítu. Slyšíte, rohy jak slavně hrají, vítěznou hymnu hlaholit v širu? praporce bílé nad nimi vlají, v rukou se stříbří olivy míru. Se zářným zrakem jak jimi mává nesčetných zástup a každý s všemi, tak velce zní to: „Buď Bohu sláva, a pokoj lidem všem na té zemi!“ Tak přijde mstitel. – A nad padlými zkypřená země bude se chvěti v závějích květů, jež s ostatními budou tam sypat i vaše děti. 150
SRDCE.
Za horami jiné hory, obzory jdou za obzory, jedno slunce různým časem svítí na ně stejným jasem. Za věky se věky šinou, rody jdou, jak rody hynou, hlubší snahy, vyšší cíle v bořící a tvorné síle. Každým věkem o krok dále; jen to lidské srdce stále v slasti bolu, klidu, zmatku bije jako na počátku. Přes pochyb a vášní spory tuší v dálkách za obzory břehy země zaslíbené a k nim duhu smíru klene. 151
JSME PŘEC JEN BRATŘI. Sl. Marii Jesenské.
Jsme přec jen bratři, nad tu cizotu, jež jednoho nás od druhého dělí; všech srdcí nasloucháme tlukotu, byť nastokrát jen své jsme slyšet chtěli. Jsme přec jen bratři, lidé, zvěř i strom, vše, co jen na té zemi živo s námi, a stokrát osiřelí v světě tom, byť bychom chtěli, nemůžem být sami. Ať srdečně si děcko zaplesá, ať v tichém štěstí ruka ruku tiskne, květ rozpuká, pták jásá v nebesa, vždy odleskem to v něčím oku blyskne. Své každý sám si musí vytrpět a přec v tom žití plném beznadějebeznaděje, kde vzkřikne člověk, zvěř, v prach šlapán květ, vždy něčím srdcem kdes to pozachvěje. 152
RADOST.
Tančila Radost na pažitu, na tváři úsměv spanilý, kol rusé hlavy v slunce třpytu jí polétali motýli. Chrpové oči jako nebe zářily čistým prosvitem, kam pohledla jen kolem sebe, vše zvroucnělo tím blankytem. 153 Květ rozvoněl se líbezněji jak její dech, pln lahody a nachově, jak rtové její se nalévaly jahody. Udiven skřivan z brázd se díval a zatřepotal perutí a jásavě se rozezpíval, až zmizel v nebes klenutí. Tu její ručky zatleskaly a ze rtů smích zněl zvonivý a rolničkami nesl v dáli se přes luhy a přes nivy. I slouchala, jak na odvetu zní z modrých lesů ozvěna. – A usnula pak v trsech květů tak znavená a růměnná. – Šla kolem Žalost po úbočí, tvář zahalenu v loktuši, a těžký smutek mžil jí v oči, jak mrakem ležel na duši. I stanula, a na tančící se dívala až do konce, a úsměv zadumanou lící, jí přeletěl, – tak lehonce. 154 A šeptla, – jen jak větřík dýše, jak tiskla ruku ke hrudi: „Jen dále odtud, tiše, tiše, ať se to dítě nezbudí.“ 155
LAŇ.
Do mýtě z houští vystoupila laň, já namířil k ní smrtonosnou zbraň. Tak bojácně se rozhlížela kol; nikde se nehnul ani trávy stvol. Tak světlý, krotký, milý byl ten zrak, jak hlavu nyní obrátila v znak. Teď teprv do kručinek, do doušek přiskočil za ní její koloušek. A ona, větříc, kolem hledí zas; pak jak by řekla: „Jen se klidně pas.“ On plouhal se tím travným rozkvětem... To také byla matka s dítětem! A ten byl vrah, kdo teď by stisknul spoušť. Laň pásla se, já tiše zašel v houšť. 156
BALLADA.
Bledé dítě v jarní den dívalo se oknem ven. Na okně se pohnul květ; motýlek tam kolem vzlet’. V zahradě se nehnul stvol; – a tam k dveřím smrt šla kol. 157
STARÁ BALLADA.
Seděli na hradním cimbuří, hvězdy do trosek plály, do lunojasné půlnoci vlasy jim po větru vlály. Jeden měl zrovna u srdce rudou, zející ránu; druhý, drže ji na klínu, mladistvou hlavu měl sklánu. První pad’ rukou bratrovou, bratru kat srazil hlavu: to vše pro věrnou lásku k té, jež pod nimi usedla v trávu. 158 S jejími prsty bílými mladý panošík hrá si, ona jej hladí po lících a kryje zlatými vlasy. On bílé lokty celuje, ona tvář kloní mu k čelu, jí měsíc plane v brokátu a těm tam v rubášů bělu. Jich oči, obráceny v sloup, dolů strnule trčí a po krůpějích teplá krev těm v trávě na tváře crčí. – Tak budou sedět až v soudný den, když přijde půlnoční doba; – to vše pro věrnou lásku k té, jež tenkrát zradila oba. 159
VŠEDNÍ BALLADA.
Pro to jedněch očí lhaní, dítě mé, přišlo’s mi tak z nenadání, dítě mé! Bledá jsou tvá líčka malá, dítě mé; – však jsem já se naplakala, dítě mé. Zapomněla jsem už všeho, dítě mé: že’s jen mělo oči jeho, dítě mé! 160 Před lidmi se nezastydím, dítě mé, oči ty však nenávidím, dítě mé! Ale to jsou řeči liché, dítě mé – tvé už jsou tak hodné, tiché, dítě mé. A ty vlásky tvář ti zlatí, dítě mé, že ji musím zulíbati, dítě mé. Přec jen škoda, – že se na ní, dítě mé, nedočekám pousmání, dítě mé! Už se stalo! – můj andílku, dítě mé, – pojď, dám si tě na postýlku, dítě mé. Vzpomínáš mi na hrdlici, dítě mé, na krčku pruh černající – dítě mé! 161 Děsíš mne tou černou prouhou, dítě mé! Pojď, dám košilku ti dlouhou, dítě mé. 162
PO DUŠIČKÁCH.
Den dušičkový, sychravý se setměl; závoj mokravý se spouští na mrtvých nivy; – domů šli živí. Světélka hasnou nad rovy, tu tam jen ve šlář mlhový některé kmitavě svítí na splyhlé kvítí. Nad rovy dechu nehne se, dole tak tvrdě dříme se; kdes jenom vzdychne to stenem, – v tom opuštěném. 163 Vzdech jeden, druhý...; z hlubiny pak stlumený kvil jediný se zachvěl přes svaté pole: – v těch šachtách dole. Dušičky, bledé chudičky, co světem šly jak bludičky, ve vlhkých hrobech se budí; ta zem tak studí! Ze stlelých rakví, z hrobních stěn se dobývají hlínou ven, sedají na rov, až bělí se hřbitov celý! Tak sama každá! – jeden květ dřív, ani teď, jim nedal svět... Zda oči od světel clání, že tisknou je dlaní? – Dušičky, bledé chudičky, se shlukly, – světem bludičky, – v přítmí velkého kříže blíž k sobě! – blíže. 164
V METELICI.
Moaning, moaning, moaning... Alfred Tennyson.
Kvílí, kvílí, kvílí vítr přes širou pláň, vše halí příkrov bílý, dál padá, padá naň; – Bůh toho chraň, kdo nocí jde tou chvílí! Světnice zimomřivá, tam s matkou děti a kmet. – Dí matka: „Poslední skyva, to málo na nás pět; tak ji měj děd“ – Děd hlavou kývá a kývá. 165 Do okna vichrem to třesklo, jizbou se mihnul stín, v kamnech z uhlí to blesklo. – „Uhelných šachet ze hlubin můj mrtvý syn!“ kde seděl děd, to stesklo. Jak ji to projelo mrazem! „Dceruško, lek’ jsem tě snad? – Mrtvým je daleko na zem; – – však věděl, proč tě má rád! Jdi, jen jdi spat; – Bůh někdy poleví rázem.“ ,Ten hlad a chlad a bída! tak rád by s nimi to nes; – však drobtu od úst jim sjídá, poslední dát chtěli mu dnes. –‘ V jizbě ni hles; dech spících s dechem se střídá. Ven, ven! – kde sýká a věje ten sypký sníh vždy výš. – Důl černý z něho zeje – „V něm ty, můj hochu, spíš, ty neslyšíš –. a živým blíž je k mrtvým přes závěje.“ – 166 Kvílí, kvílí, kvílí vítr přes širou pláň, vše halí příkrov bílý; dál padá, padá naň. – Bůh toho chraň, kdo nocí jde tou chvíli! 167
HORNÍK.
Mám povídat, co Horník řek’, když večer domů z práce šel a chvěl se, dvéře otevřel a mladou ženu mrtvou zřel? To nevím já, to ví jen On, jenž slyší v hrudi srdce ston, když puká, jako pukne zvon v tmách koby věžní. – Horník klek’klek’, ty bílé ruce do svých vzal a celoval je, celoval; k těm chladným nohám potom sed’ a řek’: „To šly jste včera vstříc mi naposled!“ 168 Mám povídat, co se mu zdálo v tu první noc, kde, co se stalo, v snách bylo, jak by nebývalo? Šli pospolu přes horský sráz a kol byl taký zlatý jas! a náhle řekla: „Běda nám! ten černý Stín zda vidíš tam? on čeká, aby rozved nás.“ – A rozved: ona k výšinám šla za Stínem, – on dolů. Mráz mu projel srdcem: procit... sám! a do jizby měsíčná zář té mrtvé plála v tvář. A povídat mám ještě víc? – on, Horník, neřek’ o tom nic, ni o tom, co se dělo dál. – On sám hrob ženě vykopal, sám na hřbitov ji v rakvi nes, sám zvoník byl a sám byl kněz. – A pak šel domů, tich a bled, – však s ní! – jak od svatby se ved’. A nikdo neví ani dnes, zdali to úsměv nebo žal, je na té tváři, z níž jde děs. 169
KAM JÍT –
Kam jít! – tak smutná je ta neděle v to zimní odpoledne setmělé; – ach, nejlíp, sestro, bude v kostele. Tam s pobožným se lidem sejdeme, se zvukem varhan v jedno splyneme, v kadidla dýmu Krista najdeme. – Šly; – šerý dům; – jak Magdě je tam as? ta družka z mládí, jak tak dlouhý čas již umírá! – však zajdeme tam zas. 170 Šly; – tady je ta řada sirotků; Bůh potěš ji, tu malou drobotku! – zas dáš jim nějakou tu mlsotku. Šly; – chudina zde chřadne nocí dnem; daly jsme o vánocích těm a těm, a jeden nemůže přec pomoct všem. Šly; – kde kdo trpí, bys i chtěl, či znáš? kdo z nich zas o tom ví, co žal je náš? pomodlíme se za ně otčenáš. Šly; – u oltáře v kostele stál kněz, planuly svíce, varhan stesk a ples tak plně zvučel, – zrovna do nebes! A lidu zbožného byl plný chrám, dým kadidla se vznášel k výšinám, s ním lidu zpěv; – leč Kristus nebyl tam. Jak vzývali ho tady v kostele, v to odpoledne smutné neděle dlel s trpícími v jizbě setmělé. 171
ANDĚL. Paní Angele Fragnerové.
Noc hluboká: děťátko spalo, i ve snách s usmívavou lící; a vedle matka dřímající; i ve snách se jí o něm zdálo a slyšela i ve snách těch šust jeho každý, hles a dech. Noc hluboká: nad hvězdnou říší, ve vysokostech nad etherem bděl Hospodin; – a dole šerem jak plula země noční tiší, posílal na svět setmělý k dětem své strážné anděly. 172 Děl jeden z nich: Tam skolébané v sen blahý milé děcko dřímá s líčkama, hle, tak růžovýma, že miluju je. – Mé je, Pane? – Pán usmál se: „Ne, jinam jdi; tam nad ním jeho matka bdí.“ 173
MROUCÍ KVĚTINY. Emilii.
Na mrtvé srdce mroucí květiny jsme kladli ti, ty květe pokosený, kde rostlo jich, jak na luh porosený když dechne máj; a každý jediný v své čistotě tak prostý, nevinný, a každý někomu zde posvěcený, jejž’s milovala. – Zrak tvůj uzamčený již nezří těchto, v mhavé tišiny se noře věčna. – Úsměv na tvých rtech, – květ poslední, jejž tys nám dala tady, – i ten už zmírá. Co ti vůně těch, jež dává zem, co stesk náš, věk tvůj mladý? V snách bloudíš nebes kvetoucími lady; – a tak jsi nás tu zapomněla všech. 174
SVÉ MILOVANÉ DAŘÍ SPÁNKEM.
Své milované daří spánkem po těžké žití únavě, když lidským zrakům za červánkem na večer zašli v mrákavě. Jim sejme břímě, které nesli, když denní záře pobledá; – a ty, kdož cestou v prachu klesli, otcovskou rukou pozvedá. A známku viny smyje s čela kajícnou slzou jejich řas a dá je smrti od anděla v šat nevinnosti odít zas. Mír nepoznaný v světa boji, jak země nemá ho, dá všem a na věky po denním znoji jich víčka zavře blahým snem. 175
LABUTĚ. Sl. Mil. Webrové z Právomilů.
Labutě bílé po jezeru plynou, perly, jež přes modrý se atlas šinou, obláčky sněžné nebes klenbou sinou, – labutě bílé. Na dálné hory, slunce sklonem vzňaté, zářivé pruhy k zemi, s nebem spjaté, se mihotají, – harfy struny zlaté. Teď slunce zašlo; po večerním vánku labutě bílé, nadchlé od červánků, do zamhavených sítin plují k spánku. 176 Po vodní pláni, jak se rozechvívá, ševelem vlnek harmonie snivá jak ze hlubin a opět s výše splývá. Hvězdami zdobí obloha se mléčná. Duše se noří v souzvuk nekonečna; myšlénky plují k spánku v útiš věčna, – labutě bílé. 177
DOSLOV.
Tak žil jsem jako jiní; – bratrštěji jen s těmi v jedno snad, kdož vadnou v stínu; těch vůlí silnější, těch slabší v činu a v touze nad zem klesaje v prach její. I mořem snů jsem plul a nad peřejí zrak upřel mnohou klamnou na vidinu, a nejsem vinen, loď má přes hlubinu že nedošla, kam lodě silných spějí. Přec, – ne-li na prázdno můj život vyzní, kde země prach kdy střísnil moje jméno, pro lásku k bědným, tužby výš, snů krásu, pro hořkost sláně s bouří ve zápasu a pro tisíce nocí bděných v trýzni a dnů mých tíži, buď mi odpuštěno. 178 OBSAH.
NOVÉ SELSKÉ PÍSNĚ. Str. *** Vracím se k vám5 Selská dívka7 Pověz mi10 Jarní píseň11 Pasačka12 V lese14 Ne – 15 Co ti mám říci...16 Stolistka17 Porosené chrpy18 Žnečka20 Před sv. Janem21 Výjezd23 Pod lesinou24 Luhy, luhy zelené25 Přece jen27 Zpěvák mluví29 Odkud, – kam31 Zrno32 Co z prachu vzešlo33 V hoři34 Hvězdný večer35
I Co dělat37 Zvony39 Tiché pole41 Jaro43 Pluhu44 Ženci46 Poslední vůz47 Volci49 Dluh50 V dětském koutku: Dědoušek    51 Malí ženci    53 Ranní návštěva55 První56 Orání57 Tatíčku náš58 Matce60 Moje děti62 Kaliny63 Spravedlnost65 Musí!66 Oráči a mlatci68 Za tři tisíce roků69 Pole71 Ku předu!73 Zelený prapor75 Mladé krvi77 Modlitba79 Píseň o staré peci81
II. LÉTHE A JINÉ BÁSNĚ.
Otci: I. II.87 Dotrpěno89
II Str. Neslyšíte90 Kdyby tak91 Až bude skončeno92 Šeré sestry93 Návrat94 Večer95 Ruce96 Život a smrt98 Léthe99 De profundis100 Byl’s kotvou milionů102 Dal’s mi, Pane, míru let103 V samotě104 V ranním slunci106 Píseň108 Hrdličko moje109 Svému čížkovi111 Ó Sudice114 Nápěv115 Podvečer117 Útočiště118 Jsou spočítáni121 Svým písním: I. II. III.122 Bludné srdce126 Pod žití praporem128 Štěp129 Život130 Za Sv. Čechem132 Psaní134 Na bouranici138 Sen140 Před bitvou143 Na pochodu146 Srdce151 Jsme přec jen bratři152
III Str. Radost153 Laň156 Ballada157 Stará ballada158 Všední ballada160 Po dušičkách163 V metelici165 Horník168 Kam jít170 Anděl172 Mroucí květiny174 Své milované daří spánkem175 Labutě176 Doslov178
E: lk, aš; 2002 IV
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Unie
(Nákladem J. Otty v Praze - Tiskem Unie v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 178+IV

Věnování: Sládek, Petr
(Starému selskému rodu Kymličků v Třenci u Zbiroha připisuje J. V. S.; Drahé památce mého otce)

Autor motta: Tennyson, Alfred
(Alfred Tennyson.)

Motto: Tennyson, Alfred
(Alfred Tennyson.)