SVÉMU ČÍŽKOVI.

SVÉMU ČÍŽKOVI.
V těsné kleci uzamknutý, bez vůle a bez prostoru, – jak ten osud tvůj je krutý, drobný pěvče volných borů! Němé stěny kolem tebe, podivné ty lidské tváře, střechami jen kousek nebe prosvitá ti do žaláře. Kde je svěží luhů vánek, porosena zeleň kraje, čerstvá koupel u studánek? Ach, tvá volnost už ti báje! 111 Kde je družka hnízda tvého, nad nímž tmavá sosna šumí? Zde ti cizí svět, – a z něho, kdože tobě porozumí? A přec, jak jen slunce kmitne přitmělého do pokoje, v malém srdci tvém to svitne, rozzvučí se píseň tvoje. Jak ti zvoní, plesá, jásá tvoje duše osamělá! jak by všecka hvozdů krása zas ti byla blízko celá. Nedbáš, zda tě někdo slyší, žalářové nedbáš mříže, zpěvem do nebeských výší letíš, prost vší zemské tíže. Neželíš, co bylo včera, neteskníš, co bude zítra, od svítání do večera žiješ dneškem svého nitra. – Sevřen žitím, v tísni boje, v bolestech a pochyb sporu, kéž by silné srdce tvoje člověk měl, ty pěvče boru! 112 Kéž by čekal bez hořkosti, volný duch až vzlétne v nebe jako ty, až pout ho sprostí osud, jako já teď tebe. 113