SVÝM PÍSNÍM.

Josef Václav Sládek

SVÝM PÍSNÍM.
I.
V těch dlouhých nocích prosincových, v jich mrtvé, smutné tišině, svit vašich křídel úbělových se zasněžil mi do síně. To bylo, jak by hejno ke mně se holubiček sletělo, tak tulily jste se a jemně jste tepaly mi na čelo. Jak do koutů se tratí stíny, – když zašept’ vašich křídel šum a zazářil zjev holubinný, – se schoulil nočních příšer tlum. Tak, prvním jitrem když se dnilo, jak zůstaly jste, – věrny z všech, – vám v zraku tolik noci zbylo, – a dálná zora na křídlech. 122
II.
Kdos hodil po vás kamenem, písně, hrdličky moje, vy dál jste jenom zalétly do tišší, stinnější chvoje. Tam v snění hvozdech hlubokých, v té smutků přitmělé kobě, si přitlumeně houkáte a blíž se tulíte k sobě. A prolétnout se volno-li vám není slunečným polem, přec někdo stane, – také on tím hvozdem smutků jda kolem. 123
III.
Však na moři žití, zatmí-li se mraky, v hlučném vlnobití též jste bouřliváky. A jak plují lodě s bouří zápasíce, vaše křídla v brodě bijou do vichřice. V tmách kde stroskotanou hloub tak mnohou chová, s útesů vám planou světla majáková. 124 A jak přes vln dmutí oslňují v tmavu, snad, k nim v rozlétnutí, roztříštíte hlavu. Buďsi. – Let spěl výše, dál přes hlomoz denní; – tak padněte tiše v moře zapomnění. 125