LABUTĚ.

Josef Václav Sládek

LABUTĚ. Sl. Mil. Webrové z Právomilů.
Labutě bílé po jezeru plynou, perly, jež přes modrý se atlas šinou, obláčky sněžné nebes klenbou sinou, – labutě bílé. Na dálné hory, slunce sklonem vzňaté, zářivé pruhy k zemi, s nebem spjaté, se mihotají, – harfy struny zlaté. Teď slunce zašlo; po večerním vánku labutě bílé, nadchlé od červánků, do zamhavených sítin plují k spánku. 176 Po vodní pláni, jak se rozechvívá, ševelem vlnek harmonie snivá jak ze hlubin a opět s výše splývá. Hvězdami zdobí obloha se mléčná. Duše se noří v souzvuk nekonečna; myšlénky plují k spánku v útiš věčna, – labutě bílé. 177