ÚTOČIŠTĚ.

ÚTOČIŠTĚ.
V svých prsou hledej; koutek najdeš malý kdes v krytu nejzazším, kam světa vír své vlny nevrhá, ni hluk svůj z dáli a nad vchodem kde napsáno je: Mír! Kam utéci se můžeš v těžkou chvíli a poodechnout bezpečen a jist, kde zášť a zloba nikdy nezranily, kde i od vlastní viny zůstal’s čist. 118 Kam nevstoupila nikdy noha cizí krom nejdražší, již dávno kryje rov, však její stopu, ač ti v světě mizí, zde najdeš zas a zulíbáš ji znov. Snad nevešel’s tam dlouho; pavučiny vchod opřádají, obav šerý drak ti brání. – Pojednou však o skaliny tvé celé žití tříští se co vrak. Tvé činy prázdné, liché tvoje touhy, tvé naděje a sny, vše bylo klam, a marný celý žití zápas dlouhý, a na rozvalech všeho stojíš sám. Ó pak se rozpomeň! – kdys jinak bylo... kde? – Ach tak dávno! – Ano, domů zpět v své nitro zas, – v ten koutek tam, kde zbylo vše netknuto, když vše ti zmařil svět. Tam uchyl se a buď cos tenkrát býval, když hlavu skládal’s matce do klínu a znovu sni tak čistě, jak jsi sníval, a slyš své srdce tlouci v tišinu. To neoklame! – v sporné světa hluky vždy stejně bije, v skepse posměšek, mudrácké šalby, tvrdé věrouky: jeť na věky a ony pro dnešek. 119 Jeť, co ti poví, balšám na tvé rány, je věčně světlou září v žití šeř, je kotvou tam, kde lodě stroskotány jsou tisíců. – Slyš, neptej se – a věř! 120