PSANÍ.

Josef Václav Sládek

PSANÍ.
Těžkou rukou, která kladivem buší v jisker dešti ohnivém ve strojovny hluku dunivém, dělník, jehož líce plamene žárem sžehlé, jsou jak z kamene, v jehož zrudlých očích tupý klid, v jehož prsou huňatých je cit jen jak v mechem krytém balvanu, klikaticí, že lze sotva číst, na jaře mi poslal tento list: (Odpustí snad, že, co ukoval, já mu planým veršem zrýmoval.) 134 „Milý pane, dal jste v ochranu nám svůj domek; buďte ve všem jist. – Konečně už jaro přichází, ale občas ještě přimrazípřimrazí, a tak dělám u nás v zahradě po práci, co je tak na snadě: vykopávám jámy pro stromy, – toho kamení tam na hromy! – odhrabuji loňskou stařinu; kde jsem trefil mrtvou na hlínu navezl jsem černou ornici, opatřil jsem celou štěpnici, obral pavučiny, prsténky, – letos nepřijdou mi housenky! – špačkům dal jsem budky, jak jste chtěl, – já bych radš tu chásku postřílel! však to víte, jak nám s třešněmi hospodařili ti ničemi! – slovem, jen se nestarejte nic; jen až den se prodlouží nám víc. ... Vida! – málem byl bych zapomněl, věřte, sám že byste radost měl, jak z těch loňských drobných cibulek vykvetlo nám tolik bledulek, až se milo na to podívat! na noc však je musím přikrývat, sic by, – místo není bezpečné, – pomrzly ty mršky všetečné. 135 S včírka na dnešek byl šedý mráz, ráno sníh a déšť, tak slotný čas, že by venku nevydržel pes; i náš Sylvan pod kamna i vlez, mrcha pes! – však dobře hlídá nás. Ale pane! – týden poslední měli jsme tak utěšené dni! Slunce hřálo, a tu v neděli, to jsme zázraky vám viděli: první jarní bouřka zahřměla, ale někam stranou letěla; u nás padl tichý, vlahý déšť, – já v něm hodně promok’, ale nešť, – nepohromil nic, byl vítán všem, a tak mile přijala ho zem. K podvečeru v záři sluníčka, to byl pravý div, jak travička a tak všechno vůkol okřálo, až se v těle srdce usmálo po té dlouhé zimě člověku! Toho ptactva! – v blízku, daleku, že to bylo jako jeden ples. – Přec jen skřivánek se nad vše nes! zpěvem zrovna plnil celý kraj: byl toto, pane, učiněný ráj. Vzpomněl jsem, jak jsem tak na to zřelzřel, aby tak náš pán to uslyšel, – 136 uviděl tu krásu polí, tráv, a k nám také on se vrátil zdráv!“ – – – – – – – – – – – – – Tak jsem četl řádků pletivem, psaným rukou, která kladivem buší v jisker dešti ohnivém, lícemi, jež výhně plamenné žárem sžehlé, jsou jak z kamene, zrudlým zrakemzrakem, v němž je tupý klid, – tak jsem četl vesnu vypsánu huňatými ňádry, v nichž je cit jen jak v mechem krytém balvanu. 137

Básně v knize Dvě knihy veršů: