NA POCHODU.

NA POCHODU.
Na Rusi odsouzeno v posledních měsících k smrti 1697 a popraveno 653 osob. Zprávy Petrohradské o vánocích 1908.
Dragounské šavle, bodáků lesy, třaskání pušek, děl temné hřmění, čekanů břevna, – to jsou jen děsy, ale zbraň práva to není a není! Bojiště slehlá pod krve proudy, v ulicích koni šlapaná těla, ortele v míru a náhlé soudy jsou bratrovražda jak za Abela. Kain starý velí, zaň otrok nyní střílí a bodá v bratrská nitra, do prsou jeho otroci jiní střílet a bodat zas budou zítra. 146 Do výše čnějí nad výše trůnů, do svitu tmí se nad žezla zlatá popravní sloupy a o korunu se dělí s králi drsná dlaň kata. Jak trůní právo čistě a svatě, klid majestátu s čela mu září, rouhači řízu smýkají v blátě, do tváře krev mu stříkají lháři. Jak zvučné hymny zpívají kněží, v kadidla dýmu při zvuku rohů, tam u oltáře ubití leží, ran zejícími rty křičí k Bohu! Baal, Gog, či Moloch, neb Kristus snivý, – vám jedno, co jste si na oltář dali: za všemi bohy Mamon vám civí, Krista vždy znovu jste křižovali. Pravdu jste čistou zastřeli klamy, modlitby prázdné se rtů vám zněly; ti vaši bozi ďábli jsou samisami, anebo s ďáblem o svět se dělí. Třeste sese, třeste, vy modlosluzi! s hliněných noh až modly se sřítí a do vichřice v den hněvu, hrůzy pravého Boha hlas bude hřmíti. 147 Třeste sese, třeste, – před vlastní zlostí! vražda je vražda! – i když ji páše mstitel, jenž povstal z pohřbených kostí obětí vašich, za vraždy vaše. Ty v země klínu spočaly klidem, přes jejich rovy věků jde rádlo; pomsta je boží, nepatří lidem, – co mrtvo, mrtvo, co padlo, padlo! Třeste se, třeste, až surma zazní v den hněvu, hrůzy, ó bratrovrazi, až stát budete, svých cetek prázdní, tam v Josafatu bídní a nazí! Až v cárech spadne pýcha vám s duší, chtíče a klamy, úrady tajné a hlasem děsu zazní vám v uši: „Kde’s nechal bratra Ábela, Kaine? Ejhle, krev jeho na tebe svědčí!“ A on vám bude už beze strachu v oči se dívat větší a větší, se zářným čelem v své krve nachu. – Kajte se, kajte! – tou ještě chvílí, než boží pomsty blesk nebem šlehne: duše vám bloudí, mysl vám šílí, srdce vám mrzne, mozek vám žehne! 148 Ucho je hluché, zrak váš je slepý, shluk vášní, supů, v lebkách vám klove; to staré srdce rozbijte v střepy, do lebky vpusťte myšlení nové! Štír v prsou vašich k vraždě vás pudí, nač vraždit bratry, zřít v jejich muku? ubijte dravce ve vlastní hrudi! a bratr bratru podejte ruku. I tam, kde skvrna na hříšném čele, – jen kdo jí vinen, ji neodpouští! „Zub za zub!“ díte. – Tak Israele chmurného vůdce zněl ortel v poušti. Lidskost je smírná, měkká a čistá, i v hříšných prsou jiskra jí dříme; – co pravil k lotru, pomněte Krista: „Dnes ještě večer v ráji se zříme.“ Smrt, její chrti v patách jdou s náma, – není-li dosti na nutném bolu? v tom jsme si rovni již od Adama, – nemůžem také šťastni být’ spolu? – Že po tisících bije nás šmahem, týrá a mučí příroda němá? ať vládne mukou, a člověk blahem! člověk má srdce, ona ho nemá. 149 Slyšíte, v dálce země jak duní? to pluky pluků jsou na pochodu! z budoucna mrákav jdou na výsluní, z plemene plémě, rod od národu. Na jejich plecích lesknou se zbraně; kladiva, radla v slunečném třpytu, svalnaté paže, dumavé skráně a všichni: „Práce!“ na čistém štítu. Slyšíte, rohy jak slavně hrají, vítěznou hymnu hlaholit v širu? praporce bílé nad nimi vlají, v rukou se stříbří olivy míru. Se zářným zrakem jak jimi mává nesčetných zástup a každý s všemi, tak velce zní to: „Buď Bohu sláva, a pokoj lidem všem na té zemi!“ Tak přijde mstitel. – A nad padlými zkypřená země bude se chvěti v závějích květů, jež s ostatními budou tam sypat i vaše děti. 150