HORNÍK.

HORNÍK.
Mám povídat, co Horník řek’, když večer domů z práce šel a chvěl se, dvéře otevřel a mladou ženu mrtvou zřel? To nevím já, to ví jen On, jenž slyší v hrudi srdce ston, když puká, jako pukne zvon v tmách koby věžní. – Horník klek’klek’, ty bílé ruce do svých vzal a celoval je, celoval; k těm chladným nohám potom sed’ a řek’: „To šly jste včera vstříc mi naposled!“ 168 Mám povídat, co se mu zdálo v tu první noc, kde, co se stalo, v snách bylo, jak by nebývalo? Šli pospolu přes horský sráz a kol byl taký zlatý jas! a náhle řekla: „Běda nám! ten černý Stín zda vidíš tam? on čeká, aby rozved nás.“ – A rozved: ona k výšinám šla za Stínem, – on dolů. Mráz mu projel srdcem: procit... sám! a do jizby měsíčná zář té mrtvé plála v tvář. A povídat mám ještě víc? – on, Horník, neřek’ o tom nic, ni o tom, co se dělo dál. – On sám hrob ženě vykopal, sám na hřbitov ji v rakvi nes, sám zvoník byl a sám byl kněz. – A pak šel domů, tich a bled, – však s ní! – jak od svatby se ved’. A nikdo neví ani dnes, zdali to úsměv nebo žal, je na té tváři, z níž jde děs. 169