RUCE.

Josef Václav Sládek

RUCE.
Ach, vy bílé ruce moje, vychudlé až na ty žíly, co to bylo strastí, boje, než jste mi tak sesněžily! Hledím na vás, – mé že vy jste? ptám se, – jste vy moje vskutku? – Žeť tak můžete být čisté jenom rosou od zármutku. Tulíte se v bázni k sobě, ustrašené holubice, jak byste říkaly obě: Dosti toho, nechcem více! 96 Práce, boje, ach už všeho, co kde tíží, zraní, šlehne! – už ta rosa z oka mdlého neomývá, – jenom žehne. Až se budou na vás dívat skřížené už po zápolu: – jak budete odpočívat, – zlomená dvě křídla, spolu! 97