VEČER.

Josef Václav Sládek

VEČER.
Zapadlo slunce; dostižena meta. – Kde radost pjala křídla motýlí, trud, šera brouk se zvedá; rozmilý zpěv utich’ skřivánků a k srdci četa sov, – hlodů bolestných – se opět slétá s pochmurným skřekem, zmlklým na chvíli, a úsměv žití prchá. – Po všem veta! Den hasne, rudým pruhem na rybníce svit záře poslední se obrazí, v šlář temna vše se halí víc a více; – a chladem soumračným to zamrazí, jak skvěle září bílá večernice, ta hvězda naděje – a zachází. 95