LÉTHE.

Josef Václav Sládek

LÉTHE.
Svých drahých Stíny vídal jsem kdys v dáli, jak byli za živa. – Pak bledly již, víc každým rokem. – Děl jsem: „Zrak mi kalí prach života.“ – Ne! – byl jsem Léthe blíž. Dřív s úsměvem, neb výčitkami v oku, teď němé, mátožné, tak bez krve se zjevily mi zas po mnohém roku – a cize hledí tak – dnes po prvé! Hle, tak už blízko bezhlesná ta řeka se proudí! – za ní známé míhají se tváře – hledí – mne už neznají! – Až k doušku schýlím rty, jak Charon čeká, a k těm, kdys drahým, převeze mne tam, z nich také nikoho už nepoznám. 99