NÁPĚV.

Josef Václav Sládek

NÁPĚV.
Dostih’ jsem se při zpívání... Milý bože, kdy to bylo, že se mi, – už nevím ani, – posledně to přihodilo! A ten nápěv tak mi známý! Ano, tak jsem kdys to zpíval za lesy a za horami, než se obzor mraky stmíval. Jenom nápěv, žádná slova, něco jen jak dálnou zvěnou prochvělo mi srdcem znova něhou dávno zapomněnou. 115 Žádný stesk, – ó kdež! – to v citu tenkrát vše tak jasně znělo, jako skřivan na úsvitu vše se v duši rozepělo. Do zlatisté záře ranní, kde nebylo chmury žádné o té „lásce do skonání“, o tom „vadne až uvadne“. – A teď, – jak to všechno dálné, zbledlé, jak šla roků řada, – přec jen v duše chmury kalné poblesk záře z mládí padá. 116