STARÁ BALLADA.

Josef Václav Sládek

STARÁ BALLADA.
Seděli na hradním cimbuří, hvězdy do trosek plály, do lunojasné půlnoci vlasy jim po větru vlály. Jeden měl zrovna u srdce rudou, zející ránu; druhý, drže ji na klínu, mladistvou hlavu měl sklánu. První pad’ rukou bratrovou, bratru kat srazil hlavu: to vše pro věrnou lásku k té, jež pod nimi usedla v trávu. 158 S jejími prsty bílými mladý panošík hrá si, ona jej hladí po lících a kryje zlatými vlasy. On bílé lokty celuje, ona tvář kloní mu k čelu, jí měsíc plane v brokátu a těm tam v rubášů bělu. Jich oči, obráceny v sloup, dolů strnule trčí a po krůpějích teplá krev těm v trávě na tváře crčí. – Tak budou sedět až v soudný den, když přijde půlnoční doba; – to vše pro věrnou lásku k té, jež tenkrát zradila oba. 159