STARÁ BALLADA.
Seděli na hradním cimbuří,
hvězdy do trosek plály,
do lunojasné půlnoci
vlasy jim po větru vlály.
Jeden měl zrovna u srdce
rudou, zející ránu;
druhý, drže ji na klínu,
mladistvou hlavu měl sklánu.
První pad’ rukou bratrovou,
bratru kat srazil hlavu:
to vše pro věrnou lásku k té,
jež pod nimi usedla v trávu.
158
S jejími prsty bílými
mladý panošík hrá si,
ona jej hladí po lících
a kryje zlatými vlasy.
On bílé lokty celuje,
ona tvář kloní mu k čelu,
jí měsíc plane v brokátu
a těm tam v rubášů bělu.
Jich oči, obráceny v sloup,
dolů strnule trčí
a po krůpějích teplá krev
těm v trávě na tváře crčí. –
Tak budou sedět až v soudný den,
když přijde půlnoční doba; –
to vše pro věrnou lásku k té,
jež tenkrát zradila oba.
159