PO DUŠIČKÁCH.

Josef Václav Sládek

PO DUŠIČKÁCH.
Den dušičkový, sychravý se setměl; závoj mokravý se spouští na mrtvých nivy; – domů šli živí. Světélka hasnou nad rovy, tu tam jen ve šlář mlhový některé kmitavě svítí na splyhlé kvítí. Nad rovy dechu nehne se, dole tak tvrdě dříme se; kdes jenom vzdychne to stenem, – v tom opuštěném. 163 Vzdech jeden, druhý...; z hlubiny pak stlumený kvil jediný se zachvěl přes svaté pole: – v těch šachtách dole. Dušičky, bledé chudičky, co světem šly jak bludičky, ve vlhkých hrobech se budí; ta zem tak studí! Ze stlelých rakví, z hrobních stěn se dobývají hlínou ven, sedají na rov, až bělí se hřbitov celý! Tak sama každá! – jeden květ dřív, ani teď, jim nedal svět... Zda oči od světel clání, že tisknou je dlaní? – Dušičky, bledé chudičky, se shlukly, – světem bludičky, – v přítmí velkého kříže blíž k sobě! – blíže. 164