POLE.

Josef Václav Sládek

POLE.
Pole, širá pole, živitelé lidí, jak vám nežehnati, kde vás oko vidí! Vlny zlatých klasů, ňadra pluhem zrytá, – ležíte tu, rodná těla obrovitá. Mlčenlivé lány, zamyšleny v sebe, hledíte jen v širé, otevřené nebe. Jako ono krásny, jako ono volny a v své plodné síle na vždy neúdolny. 71 Za věky šly věky, – zůstaly jste svoje, čisty v lidské hanbě, klidny v hluku boje. Svobody jste štíty, jak jste vždycky byly: – kdo vás udupali, vše jste pohrobily! Padly jejich trůny, skácely se chrámy, – vy jste přetrvaly, přetrváte s námi! A na krví, znojem prosycené liše pro všechny jen těžší klasy rostou tiše. 72